Nebýt jich, cesta z bodu A do bodu B by byla mnohem složitější. Doslova otřesná. Dnes už toho ale pneumatiky umějí daleko víc než jen absorbovat nárazy. Třeba se samy opravit.

Tomu ale předcházejí dlouhá léta vývoje a řada prototypů, ve kterých byste dnešní vzduchem plněné pneumatiky poznali jen těžko.

Z nápadu víc nevytěží

Jejich nejčastějšími předchůdci jsou pásy kůže, posléze železa a oceli, kterými kolář, poté, co je nejprve roztáhne v ohni a následně zchladí, zpevňuje dřevěná kola. Ve 30. letech 19. století začne německý inženýr Charles Dietz (1801–1888) pro zlepšení komfortu cestujících vkládat mezi dřevěný ráfek a ocelový kruh kol dostavníku vrstvu dehtované plsti nebo korku a poté pryže.

Z nápadu ale víc nevytěží, a tak si pneumatika musí na svého vynálezce ještě pár let počkat.

Předběhne dobu

A to až do roku 1845, kdy dá Skot Robert William Thomson (1822–1873) dohromady dutý kaučukový pás, nafouknutý vzduchem a uzavřený v silném vnějším koženém plášti. O rok později dostane na svůj vynález patent a za další rok je v Londýně předveden veřejnosti jako něco, co výrazně zlepšuje komfort cestování, pohlcuje nerovnosti a snižuje hluk, který kola za jízdy vyluzují, je úspěšně namontován na několik koňmi tažených kočárů.

Vypadá to na senzační objev. Jenže není. Thomson s ním totiž jaksi předběhne dobu. Jízdní prostředky ještě nejsou tak rozšířené, aby se jeho patent dokázal široce uplatnit v praxi. A tak se nikdy nedostane do sériové výroby a postupem času upadne v zapomnění.

Chtěl jen zmírnit drncání

To Thomsonův krajan John Boyd Dunlop (1840–1921) má lepší načasování. Šikovný, v irském Belfastu žijící veterinář se přitom původně jen snaží zbavit svého syna bolestí hlavy, které ho trápí vždycky po jízdě na tříkolce po nerovných chodnících.

A tak jednoho dne roku 1887 vezme dřevěný disk o průměru 96 centimetrů, na který nasadí gumovou zahradní hadici, spojí ji a dovnitř nahustí vzduch. Jeho vynález má obrovský úspěch. Tříkolka nejenže tolik „nedrcá“, ale je rychlejší a také ohleduplnější k trávníku před domem.

Nápad, který už měl někdo jiný

O rok později si Dunlop nechává svůj nápad patentovat. Se společníkem dokonce rozjede výrobu kol s pneumatikami nafouknutými vzduchem. A když příští rok na jednom takovém vyhraje kapitán belfastského cyklistického klubu Willie Hume (1862–1941) hned několik závodů, je jasné, že z Dunlopa bude bohatý muž.

V éře rozmachu nejen jízdy na kole, ale také prvních automobilů se jeho vynález v podstatě prodává sám. Jenže pak přijde rok 1890, kdy prosákne na veřejnost informace, že před Dunlopem přišel s podobným objevem Robert William Thompson.

V roce 1892 tak Dunlop o patent přichází a výroba pneumatik je k dispozici dalším podnikavcům. Třeba bratřím Michelinům. Jsou to právě oni, kteří z pneumatiky udělají nepostradatelnou součást automobilů.

Tramvaje i rovery

Ale nejen jich. Pneumatiky způsobí ve světě dopravy totální revoluci. A to jak na zemi, tak ve vzduchu. V březnu 1906 je jednoplošník Vuia 1 prvním letadlem, na kterém jsou použity. A postupně se dostanou ještě výš.

Až do vesmíru. Svou stopu mají i na Měsíci. Ať už jde o ty namontované na sovětském Lunochodu, nebo ocelovo-titanová kola amerického roveru z misí Apollo. Jde samozřejmě o speciální, vysoce odolné verze, schopné vydržet ohromné zatížení a rozdíly v teplotách.

Mimochodem, jednu dobu se do pneumatik „obouvají“ i některé tramvaje. Třeba ty ve francouzském městě Caen.