Německý architekt Herman Sörgel (1885-1952) začíná na svém návrhu pracovat dlouho před válkou, už na podzim roku 1927. Dobře si uvědomuje napětí panující v Evropě a k řešení problému upne celý svůj intelekt.
Výsledkem je plán stejně smělý jako velikášský – spojit Evropu s Afrikou, osídlit Středozemní moře a zúrodnit Saharu. Odhadem to potrvá jen nějakých 150 let.
Sörgel se své impozantní představy nevzdá po celý svůj život. Podporu hledá i u Hitlera, ale uvědomuje si, že jejich zájmy se v žádném případě neslučují.
Projekt, který nazve Atlantropou či Panropou, se má nést ve znamení míru, soudržnosti a pokroku lidské rasy, přesně podle ideálů moderny 19. století.
Evropští gentlemani musí zkultivovat svět a vytvořit starý kontinent soběstačný a schopný čelit vzrůstající ekonomické síle Asie a Ameriky.
Prostředkem k tomu má být Afrika, světadíl, který je na počátku 20. století stále považován za černý v pravém smyslu toho slova – bez historie, kultury či valné hodnoty.
Spoutat vodstvo i zemi
Ale to se má změnit. Už v první fázi počítá Sörgel s propojením obou kontinentů pomocí gigantické přehrady v Gibraltarském průlivu. Na délku má mít 35 kilometrů a má být postavena nikoliv v místě, kde je kanál neužší, ale kde je nejmělčí.
I tak počítá se základy o šířce jeden a půl kilometru a s vlastní výškou 300 metrů. Na její stavbu sice dle plánu lehne pohoří v okolí města Tarífy, ale spojnice mezi Španělskem a Marokem bude hotová a funkční jak pro osobní vozy, tak pro železnici.
Uvnitř přehrady pak najde své místo vodní elektrárna s největším výkonem svého druhu na světě, 50 gigawattů. Což je zhruba ekvivalent roční produkce 25 jaderných elektráren Temelín.
Přehrada má být jen jednou ze tří – další přehradí úžiny Dardanely a poslední vyroste mezi Sicílií a Tunisem. To hlavní však přijde později.
Terra Nova
Geograf Otto Jessen (1891-1951) už na počátku minulého století tvrdil, že Středozemní moře bývalo až do poslední doby ledové mnohem menší. Herman Sörgel s tím ve svých představách počítá.
S přehrazením Gibraltaru a kontrolou průtoku vody z oceánu se totiž mediteránní vodní komplex začne pod horkými slunečními paprsky vytrácet. Řeky nestíhají kompenzovat odpařování vody.
Po poklesnutí hladiny o zhruba 200 metrů vědec počítá se získáním nové pevniny o rozloze Francie. Jadranské moře přestane existovat, řecké ostrovy se stanou součástí pevniny, stejně jako Sicílie.
Přístavy jako Marseille, Terst, Barcelona nebo Valencie se ocitnou ve vnitrozemí a budou nahrazeny novými, mnohem velkolepějšími městy.
Z Benátek se stane chráněný skanzen s umělou lagunou, voda do níž bude přiváděna kanálem z toho, co ze Středozemního moře zbude. Velkoleposti projektu se vyrovná pouze jeho časová náročnost – horizont 150 až 200 let kombinovaného lidského úsilí.
Jak prohlásil Sörgel sám: „Pevniny Evropy a Afriky by měly srůst a vytvořit tak z Atlantropy světadíl budoucnosti.“
Afrika zúrodněná
Poslední část megalomanského plánu počítá s přivedením vody z řeky Kongo do Čadského jezera a vytvoření vodního zdroje k zavlažení Sahary, která se tak promění v úrodnou oázu a poskytne dostatek zemědělské půdy rozrůstající se evropské populaci.
Co na to řeknou domorodí Afričané či obyvatelé blízkého východu, Sörgela příliš nezajímá. Nakonec je to přece civilizovaný evropský muž, který jim chce přinést práci, kulturu a prosperitu.
Konec snu
Na výsměch ze strany tisku německý architekt rovněž nehledí a jeho nadšení neutuchá ani po světové válce, kdy se snaží získat podporu Američanů. Ti se sice na projekt tváří zálibně, ale do skutečné pomoci nebo realizace se nehrnou.
Za opad zájmu může i rozvoj jaderné energie, která se zdá být novým palivem budoucnosti a řešením rostoucích energetických potřeb. Úplný konec vize předznamenává Sörgelova smrt v roce 1967, kdy jej při jízdě na kole srazí automobil.
Řidič od nehody ujíždí, lhostejný k umírajícímu vizionáři jako zbytek světa. Z projektu, který měl zajistit miliony pracovních míst a přinést Evropě blahobyt a sílu, postupem času zbude jen složka v archivu a matná vzpomínka. Budoucnost velkolepých myšlenek jako by skončila s druhou světovou válkou.