Píše se rok 1539. Na svět se právě proklubal Petra Voka z Rožmberka (1539–1611), poslední mužský potomek svého rodu. Na Českém Krumlově se kolem něj točí spousta chův. Chlapeček si vynucuje pozornost a ženy jsou velmi unavené.

Když se najednou místností mihne bělostná postava, nejsou si proto jisty, zda se jim to nezdá. „Co to děláte?“ vyhrkne chůva, jakmile k ní tajemná žena přistoupí a maličkého Petra Voka z Rožmberka (1539–1611) jí vezme z náručí.

Chce ta žena snad chlapce unést? Zámecké zdi už se dávno ponořily do tmy a všichni usnuli. „Mám někoho probudit?“ přemítá chůva, ale přitom stojí jako očarovaná. Vidí, že bílý přízrak s novorozencem zachází opatrně.

Usmívá se na něj a urozené děcko se konečně utiší. „Zaplať Bůh, že už neřve,“ pomyslí si chůva. Pronikavého křiku má za celý den dost. Paní malého Petra jemně kolébá, až klučík zavře oči a klidně oddychuje. Chůvu také přemohla únava.

Když ji ale druhý den ráno pošimrají na tváři sluneční paprsky, okamžitě je na nohou. „Dítě! Co je s dítětem?“ vzpomene si na podivné události minulé noci. Malý Petřík ale poklidně spinká v kolébce. Vypadá jako malý andělíček. A bílý přízrak je ten tam.

Pomoc na poslední chvíli

Chůva jenom kroutí hlavou nad tím, co se děje. Se svými zážitky ale není sama. Ženy, které se u urozeného chlapečka střídají, vyprávějí podobné příběhy. Když už unavené z  péče o dítě sotva stojí na nohou, najednou se odkudsi zjeví bílá paní.

Dítě si vezme na ruce, hraje si s ním a je nechá spát. Ženy neprotestují. Většinou totiž bílá dáma přichází ve chvíli, kdy už zavírají oči únavou a mohly by chlapečka upustit. Je jim vhod, že se mohou prospat.

Jejich pomocnice je sice zvláštní, ale rádi se s ní podělí o starosti s urozeným dítětem. Vždyť na tom přece není nic špatného!

Strašidlo neuznává

K chůvám ale přibude nová dívka. Považuje za čest, že se může starat o urozeného chlapce, a také to dává svému okolí najevo. Bílá paní ji ale nezajímá. „Nedovolím, aby se mi nějaké strašidlo pletlo do služby,“ říká povýšeně.

Když se ovšem další noci Perchta zase zjeví a dítě konejší, dívka se vzbudí. „Jak si dovolujete brát malého Petříčka do ruky? Nesahejte na něj, nikdo vám to nedovolil,“ osopí se na ni. Chce jí chlapečka vyrvat z náruče. „Právem o to dítě pečuji.

Pochází z mého rodu. Jak se vůbec odvažuješ něco mi vyčítat?“ oboří se Perchta na děvče. Takové chování ji hluboce uráží. Ostatní služebné probudí hluk. Perchta se otočí na služebné. „Jak to, že nekonáte svoje povinnosti? Starejte se nyní o dítě samy,“ zavolá.

Poklad od chůvy

Pak se nakloní ke kojné. „Pečuj o malého Petříčka dobře. Až bude velký, vyprávěj mu, že jsem ho milovala. A řekni mu také, jak jsem přicházela k jeho kolébce a znovu odcházela.“ Skloní se nad dítětem, usměje se a udělá mu na čele křížek.

Vzápětí se otočí a projde zdí. Od té doby si bohužel českokrumlovské chůvy musí v noci vystačit samy…Kojná ale zřejmě splní svůj slib daný duchovi ženy a dospělému Petrovi vypráví, kudy Perchta přicházela a odcházela.

„Probourejte tam zeď,“ přikáže potom Vok svým dělníkům. Ti údajně v místech, kudy Perchta mizela, vysekají zámecké zdivo a najdou tam prý velký poklad.