Na rozhraní dne a noci má renesanční Praha tajuplnou atmosféru. Stíny se prodlužují, všude je nebezpečno. Mezi jedno z nejzranitelnějších míst města už po dlouhá staletí patří židovské ghetto. Rabi Löw se proto rozhodne stvořit mu ochránce.
Pražská židovská čtvrť se stává terčem pogromů. K tomu nejhoršímu dochází 18. dubna 1389. Hloupá záminka, že prý několik židovských mladíků hodilo kamenem po katolickém knězi rozpoutá v ghettu doslova peklo.
Nenávistná reakce katolíků na sebe nenechá dlouho čekat. Umírá snad až 3000 Židů. Ti ostatně bývají první na ráně, ať se děje cokoli – křesťané je obviňují třeba z šíření černé smrti, tedy morové rány.
Temné uličky židovského města proto zoufale volají po svém ochránci a Jehuda Löw ben Becalel (1525‒1609), který se tu usadí a stává vrchním rabínem Českého království prosby svých soukmenovců prý vyslyší a opravdu takovou bytost stvoří.
Strážce ghetta skončí na půdě
Strážce klidu má podobu obrovské hrůzu nahánějící bytosti z hlíny. Rabi ho oživuje pomocí šému, papírku s kouzelnou formulí, který mu vkládá do úst, a ovládá ho jednoduchými příkazy. Jednoho dne ale zapomene šém vyndat.
Je právě pátek a rabi předčítá žalmy ve Staronové synagoze. Zastaví se u dvaadevadesátého. V tom kdosi vtrhne dovnitř s výkřikem: „Pomoc! Golem v ulicích.
Ničí všechno.“ Vyděšený rabín vyběhne ven a zírá, jak Golem svýma ohromnýma hliněnýma tlapama boří štíty domů a lidé před ním prchají. V poslední chvíli se mu podaří ho zastavit – jinak by zbořil celé město.
Za trest pak hliněnou bytost zamkne na půdě Staronové synagogy. „Nechám ho na věky spát a ať se nikdo neodváží k němu proniknout,“ vzkáže lidem.
Seznam nálezů chybí
Nikdo se potom dlouho neodvažuje poodhrnout roušku golemova tajemství. První, komu zvědavost nedá, je v 18. století vrchní pražský rabín Ezechiel. Podnikne ale důkladnou přípravu v podobě dlouhých modliteb a svoje žáky pro jistotu nechá zpívat žalmy.
Teprve pak přistaví žebřík a odhodlá se se vyšplhat na půdu – rabi Löw totiž pro jistotu nechal strhnout i schodiště. Když se vrátí dolů, je bílý jako stěna a nikdo z něj nedostane kloudnou větu. Tajemství, co vlastně nahoře viděl, si bere s sebou do hrobu.
Dalším vetřelcem se roku 1883 stává český architekt Josef Mocker (1835‒1899), který provádí rekonstrukci synagogy. Během ní půdu vyklidí a obsah prý nechá zakopat na hřbitově.
Žádný seznam nálezů ale nevznikne, a tak nikdo neví, jestli narazil na hliněnou bytost nebo třeba lidské ostatky.
Opožděná pověst
Bytost z hlíny ale není pražskou specialitou. Mohl se při její tvorbě rabi Löw někde inspirovat? Možná ano, zmínka o ní se nachází ve spise De natura rerum švýcarského lékaře Theoprasta Bombasta von Hohenheima (1493‒1541).
Také polští Židé pak jsou prý mistři v modelování hliněných tvorů, alespoň Jan Schuldt roku 1714 píše, že „udělají sobě golema, jehož používají ve svém domě k různým pracím.“ Löw pocházel z Polska, svého času vykonával funkci poznaňského rabína.
Mohl si tedy návod přinést odsud? Badatelům po tajemné bytosti řádně zamotá hlavu i skutečnost, že pověst o pražském golemovi se objevuje mnohem později.
Teprve 232 let po Löwově smrti ji v měsíčníku Panorama des Universums poprvé v Praze publikuje roku 1841 novinář Franz Klutschak (1814‒1886). Nejvíce by snad mohl prozradit Josef Mocker, jenže právě on mlčí.
Skrýval se v synagoze blázen?
Otázka existence golema nedá spát ani židovskému novináři Egonu Ervínu Kischovi (1885-1948), který se rozhodne roku 1920 odhalit pravdu a vyleze na půdu. „Je-li tam pohřben hliněný výtvor rabiho Löwa, je tu pohřben do soudného dne.
Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží,“ říká ve své reportáži. Další pokus zodpovědět otázky týkajíce existence ochránce ghetta podnikne v roce 1984 badatel Ivan Mackerle (1942‒2013).
Myslí si, že tajemným golemem mohl být i nějaký blázen, který na půdě synagogy skrýval. Vyšplhá proto s georadarem i na její střechu. Zásyp klenby na půdě ale nikde nepřesahuje 40 cm.
Na skrytí objemného hliněného tvora je to docela malá hloubka, lidské kosti tu nenajde…
