Marně se královna Kunhuta snaží pohovořit si se svým manželem. S králem Václavem I., zničeným smrtí jeho syna, není řeč. Utápí se v černých myšlenkách a každý pokus o debatu znamená další hádku. Nakonec Václav utíká do lesů na svůj oblíbený hrad Zvíkov. Melancholické nálady ho ale pronásledují i tam.
Když v roce 1205 přichází na svět budoucí český král Václav I. (1205–1253), jeho otec Přemysl Otakar I. (1155/1167–1230) má radost, že se konečně dočkal dědice.
Syna Vratislava (před 1181–po 1225) z prvního manželství s Adlétou Míšeňskou (po 1160–1211) totiž zapudil, a první mužský potomek, kterého počal s druhou ženou Konstancií Uherskou (1181–1240) zemřel už jako kojenec.
Jenže maličký Václav se nemá moc k světu. Je slabý a královskými komnatami se často ozývá jeho pláč. „Teprve dobrá kojná přinese zlepšení,“ zapisují si proto doboví kronikáři. Mají pravdu.
Údajně dochází ke zlepšení teprve tehdy, když se princovou kojnou stane kovářova žena Nětka. Její mateřské mléko má zázračné účinky a princ konečně zesílí a přestává plakat.
Mazaný plán nástupnictví
Už v červnu 1216 vymyslí Přemysl Otakar I. plán, jak svého ještě nedospělého potomka zvolit českým králem. Václavovo zvolení po předchozí dohodě s králem navrhne na sněmu moravský markrabě Vladislav Jindřich (asi 1160/1165–1222).
Zdánlivě překvapený panovník s volbou souhlasí. „Královská volba syna za otcova života nebyla ničím neobvyklým…měla pomoci zajistit kontinuitu vlády jedné rodiny,“ vysvětluje smysl tohoto kroku historik Josef Žemlička (*1946).
Tím definitivně končí v českých zemích princip tzv. seniorátu, podle kterého na trůn nastupuje nejstarší Přemyslovec. Příslušníci vedlejších větví rodu teď už nemají nárok na trůn.
S Václavovou korunovací si ale všichni dávají na čas, proběhne až 6. února 1228 na Pražském hradě.
Štědrý vládce daruje i trůn
Pražský dvůr za Václavovy vlády získává evropský charakter. Výrazně ho ovlivňuje jeho manželka královna Kunhuta Štaufská (1200–1248). S dívkou pocházející z císařského rodu Václava jeho otec zasnubuje už jako dvouleté dítě.
Rytířskost a s ní spojenou gotickou kulturu přináší do Prahy právě ona. Na druhou stranu jeho manželka byla Němka, a proto „historici mu vyčítali, že za jeho vlády se hovořilo při dvoře především německy,“ poznamenává Jana Volfová.
Vládce svou ženu ale podporuje a mezi jeho ctnosti patří kromě rytířského chování také štědrost. „Mít trůn s nebesy ze zlata, i ten by rozdal,“ potvrzuje ji jeden z rakouských básníků žijící na pražském dvoře.
Kruté rány osudu
Krále poměrně krátce za sebou stihne několik ran osudu. Je hodně závislý na svojí matce Konstancii Uherské (1180–1240), což potvrzují i dobové kroniky. Když Konstancie zemře, podle jejich vyjádření se jeho vláda vyznačuje určitou „malátností či ochablostí“.
Dalším šokem se stává smrt prvorozeného syna Vladislava (1227–1247). „Zemřel Vladislav, syn krále Václava, který po Fridrichovi nastoupil ve vévodství rakouském,“ zaznamenává k roku 1247 Druhé pokračování Kosmovy kroniky (zařazené v tzv.
Dražickém kodexu sepsaném před rokem 1343 pro pražského biskupa Jana IV. z Dražic). „Král svého staršího syna upřímně miloval. Skládal do něho velké naděje.
Připravoval ho k převzetí moci a zajistil mu výhodný sňatek, který měl z Vladislava učinit jednoho z největších vládců Evropy,“ zdůrazňuje historička Miroslava Moučková (*1954) silný vztah otce k synovi.
Oporu najde v sestře
Václav pravděpodobně preferoval Vladislava a „jeho mladšího bratra Přemysla zřejmě podceňoval. Nijak mu k srdci nepřirostl a pravděpodobně počítal s tím, že se bude věnovat církevní kariéře daleko od domova,“ pokračuje Moučková.
Vladařské záležitosti od této chvíle Václav odsouvá na vedlejší kolej. Má melancholické nálady a je stále pasivnější. Zřejmě trpí depresemi. Navíc neuplynou ani dva roky a 13. září 1248 umírá i jeho žena Kunhuta.
Někteří kronikáři soudí, že k jejímu konci nemálo přispěla smrt prvorozeného syna.
Když ještě k tomu dojde ke vzpouře mladšího syna, budoucího krále Přemysla Otakara II. (kolem 1233–1278), který se staví proti svému otci Václavovi, Kunhuta se trápí a nakonec umírá.
V té době je pro Václava velkou oporu jeho sestra, abatyše Anežka (1211–1282), později svatořečená Anežka Česká.
