Malou kobkou rezonuje dívčí křik: „Jsem nevinná! Jen se zeptejte císaře!“ V naprosté tmě nahmatá džbán s vodou a kousek panis sigilienus, drahého římského bílého chleba. Zásoby brzy dojdou. Vlasy precizně spletené do šesti copů jsou zmáčené slzami. Nic neudělala, jen platí za svou pověstnou krásu – a to cenu nejvyšší.

Její jméno je Clodia Laeta (?–213). Patří mezi vážené Vestiny panny. Ještě před pár dny žila skvělý život ve službách Vesty, která je v římské mytologii bohyní rodinného krbu.

Římský stát se nadneseně vnímá jako jedna velká rodina, a její přízeň je proto velmi ceněna. Oheň ve Vestině chrámu v Římě nesmí nikdy vyhasnout – a to je, kromě vedení obřadů, hlavním úkolem právě Vestálek. Život v bavlnce má ale tvrdá pravidla.

Tím základním je, že vyvolené dívky nesmí na přízeň mužů ani pomyslet. Za ztrátu panenství platí životem.

Zazdívají je zaživa

Pokud se budete procházet uličkami Říma nedaleko dnešního nádraží Termini na severním okraji antického města, jste v místech, kde stávala ještě v 19. století porta Collina, brána v hradbě zbudované římským králem Serviem Tulliem (578–535 př.

n. l.). Jen pár kroků od ní v dobách antiky leží Campus Sceleratus neboli Ďáblovo pole. Právě tady, zaživa zazděné v maličkých podzemních kobkách, skončí životní pouť pravděpodobně dvě až čtyři Vestálky.

O té první se zmiňuje řecký filozof a historik Plútarchos (46–127). Poté je to Clodia a možná i další z jejích kolegyň. V Clodiině případu jsou ovšem obviněny ženy čtyři – ta poslední ale raději spáchá sebevraždu. O konci dalších dvou víc nevíme.

Popravit ne, zbičovat klidně

Na dlažbu dopadnou první kapky krve. Bolestné výkřiky se mění v nelidské vytí. Pětice žen v bílém soustrastně krčí obličeje. Šestou z nich právě nejvyšší kněz, takzvaný pontifex maximus, brutálně zbičoval. Vestálky jsou nedotknutelné.

Jedinou výjimkou je selhání, kdy nechají zhasnout posvátný oheň ve Vestině chrámu na Foru, náměstí, které je v antice hlavní centrum dění. Poprava je však u kněžek nepřípustná. I proto pykají za případnou nevěru svému řádu zazděním zaživa.

Muž, který Vestálku připraví o panenství, je okamžitě popraven. Až na jednu zvláštní výjimku…

Stopy vedou k císaři

Co vlastně víme o jedné z nejslavnějších Vestálek, Clodii? Její krása učaruje císaři Caracallovi (188–217). Do romantického státníka má ale daleko.

Svého bratra a oblíbenějšího konkurenta v boji o trůn Getu (189–211) nechá podle všeho zavraždit před očima jejich matky. A Clodia ho s nejvyšší pravděpodobností odmítne.

I proto už když ji nesou na nosítkách na Campus Sceleratus, neustále volá o křivém obvinění i císaři, který zná jediný pravdu. Caracalla se chce vzpurné kněžky zbavit – a i všech, které by mohly o jeho snaze vědět.

Tak si alespoň smrt nádherné Vestálky vysvětluje soudobý historik Cassius Dio (155–235). Do karet mu hraje i fakt, že za zneuctění nebyl žádný muž popraven.

EpochaPlus dodává:

Kořeny vestiných kněžek sahají možná až do dob legendárního druhého římského krále Numa Pompilia (750–672 př. n. l.). Zprvu byly 4, později 6. Dívky ve věku 6 až 10 let se vybírají z patricijských rodin a jejich poručníkem se stává pontifex maximus.

Nejprve se 10 let učí, poté 10 let působí jako kněžky a dalších 10 let zaučují své mladé nástupkyně. Po 30 letech mohou žít konečně zase svůj život. Do toho se ale pustí jen málokterá, raději zůstanou věrné službě chrámu. Poslední Vestálky bychom v něm našli v roce 394.