Jestli je někdo důkazem, že věk je jen číslo, tak ona. Těžko najdete šedesátnici, která vypadá tak skvěle. A nepotřebuje k tomu žádné zázračné omlazující krémy, ani chirurgické zákroky. Stačí jí plast.

Je jí 64 let. Tolik času již uplynulo od prvního uvedení panenky Barbie na trh. Hračkářský průmysl začne dobývat ve slušivých černobílých pruhovaných plavkách, zpočátku ovšem sklízí spíše skeptické pohledy.

Barbara Millicent Robertsová, jak zní její celé oficiální jméno, ale všem vytře zrak. V mnoha ohledech se stane průkopnicí, za sebou má ale i pár kontroverzních momentů.

Dcera touží při hraní po svobodě

V 50. letech minulého století sleduje Američanka Ruth Handlerová (1916–2002) se zamyšleným výrazem svou malou dcerku Barbaru, jak si hraje s panenkami. V drtivé většině jde o plastové kopie novorozených miminek nebo malých dětí, v jejichž obklopení se dívenka může proměnit tak maximálně v jejich matku nebo chůvu.

A tak si začne sama z papíru vystřihovat siluety dospělých žen, na které si vyrábí oblečky. Teprve s takovými papírovými panenkami má konečně na výběr – může být čímkoliv, stejně jako kohokoliv udělat z nich.

Ruth si uvědomí, že s pomocí dcery právě našla díru na trhu. No a protože její manžel Elliot (1916–2011) je shodou okolností spoluzakladatelem hračkářské společnosti Mattel, o to, kdo její nápad zrealizuje, si nemusí dělat starosti.

Předlohou Němka

Při vymýšlení podoby se částečně inspiruje panenkou, kterou zahlédne během své návštěvy Švýcarska v roce 1956. Jmenuje se Lilli, je německé výroby a vznikne na základě komiksové postavy nespoutané, ctižádostivé zlatokopky a exhibicionistky, využívající muže pro svůj prospěch.

Jde proto spíše o sběratelský kousek než hračku pro děti. Ruth je z ní ale nadšená. Koupí hned tři a ihned poté se s pomocí designéra Jacka Ryana (1926–1991) dá do jejího předělávání na panenku vlastní.

Pojmenuje ji Barbie po dceři a její vznik prosadí navzdory pochybnostem nejužšího vedení Mattelu, včetně vlastního manžela. Ruth ale ví, co dělá.

Útlý pas a ňadra dmoucí

Barbie se pro veřejnost oficiálně zrodí 9. března 1959. Tehdy je poprvé předvedena hračkářskému průmyslu na mezinárodním veletrhu hraček v New Yorku. Okamžitě vzbudí obrovskou pozornost. Tu ovšem zpočátku doprovázejí spíše rozpaky.

Ano, její ručně šité černobílé pruhované plavky vypadají opravdu parádně. Zaujme i možnost pořídit si ji ve dvou verzích – jako blondýnu nebo brunetu. Co naopak budí pochybnosti, jsou její nerealistické proporce – maličké nožky, útlý pas, okrouhlý bok a ňadra dmoucí.

„Takhle přece skutečná žena nevypadá. Malé holčičky budou mít kvůli ní zkreslenou představu o ženském těle,“ zní jedna z výtek.

Tohle nemůže fungovat!

Je pravda, že podle výzkumu amerických odborníků z roku 2013 by Barbie s těmito proporcemi v reálném životě chodila po čtyřech a nebyla by schopná zvednout svou, ke zbytku těla nepřiměřeně velkou hlavu.

V těle by také měla místo jen na polovinu jater a pár centimetrů střev. Zato mozky by se jí do hlavy vešly možná i dva. „V téhle podobě, s tak nerealistickým a zároveň vyzývavým vzhledem nemůže na trhu fungovat,“ kroutí hlavou skeptici.

V tu chvíli ale vytáhne Ruth z rukávu další trumf – televizní reklamu, tehdy průkopnický způsob jak oslovit dětské zákazníky.

Barbie & Ken

Ke spolupráci neosloví nikoho menšího než samotného Walta Disneyho (1901–1966). Tomu se nejdřív představa reklamy v televizního pořadu Mickey Mouse Club moc nezdá. Když ale Ruth zachrastí měšcem s půl milionem dolarů, neodváží se ji odmítnout.

Vydělají na tom oba. Disney dostane tučný šek a Ruth, respektive její Barbie, skrze televizní obrazovky obří pozornost její cílové skupiny – dětí. Jen během prvního roku výroby se nové panenky, stojící 3 dolary, prodá kolem 350 000 kusů!

To je ale teprve začátek. Postupně kolem Barbie vyroste fiktivní svět, fungující na stejném principu, jako ten skutečný. První výrazný zásah do něj se uskuteční už v roce 1961, kdy Barbie dostane přítele Kennetha Seana Carsona (pojmenovaném po synovi Ruth), známého ale spíše jen jako Ken.

Průkopnice v oblasti ženských práv

Barbie se pro malé holčičky stane znakem svobody. S ní se mohou vtělit do koho chtějí. Stejně jako ona. Je symbolem nezávislosti a posílení postavení žen. Ve svém světě boří zažité stereotypy a milníky dřív, než se tak stane v realitě.

Na začátku 60. let, v době, kdy si ženy v USA ještě nemohou sami otevřít bankovní účet, si Barbie pořídí svůj první dům snů. Čtyři roky předtím, než se člověk poprvé projde po Měsíci (20. července 1969), tam stoupne svou plastovou nožkou.

Jako astronautka ve slušivém skafandru ukazuje dívkám, že mohou dosáhnout ke hvězdám. V rámci boje proti rasové diskriminaci dostane Barbie v roce 1968 afroamerickou kamarádku Christie. Jde o jednu z vůbec prvních černých panenek.

Více než 200 životů

O rok dříve se poprvé promění v celebritu, britskou modelku Twiggy (*1949). Jde o začátek dlouhé řady panenek, vyrobených tak, aby připomínaly nějakou slavnou osobnost. V roce 1973 se Barbie vydá zachraňovat životy na operační sál jako chirurg.

A to v době, kdy je toto povolání ve valné většině doménou mužů. Od roku 1992 také v každém volebním roce kandiduje na amerického prezidenta, respektive prezidentku. V současnosti už má na svém kontě více než 200 kariér.

Kromě jiného je pilotkou, novinářkou nebo hasičkou. Ne všechny kroky, které její výrobci udělají, jsou ale brány pozitivně.

Jak zhubnout? Nejez!

V roce 1965 vzbudí například svraštělá obočí Barbie, ke které je v krabici přiložena sada vah, nastavených na 50 kg, doplněná návodem jak zhubnout. Ten je postaven na jediném pokynu: „Nejez!“. Negativní ohlas má i mluvící Barbie z roku 1992, která má kromě jiného v zásobě i frázi: „Hodina matematiky je těžká.

“ Proti tomu se ohradí američtí pedagogové s tím, že věta vzbuzuje předsudky a odrazuje dívky od studia matematiky. Mattel frázi nakonec z panenek odstraní a těm, kteří si Barbie již pořídili s ní, nabídne výměnu hračky.