Indonésii zahalují mračna popílku a kouře. Vítr žene dusivý šedý příkrov přes mořský průliv do Malajsie a Singapuru až k jihu Thajska. Lidé nosí roušky, ti s dýchacími obtížemi a astma raději nevycházejí. Na vině není jen žďáření, které se vymklo kontrole.

Indonésie je největším světovým producentem palmového oleje. A palmy musí někde růst.

Zakládání požárů za účelem získání zemědělské půdy z vyklučených oblastí je praktikou využívanou už stovky let po celém světě. V Indonésii dnes jde o takřka sezónní záležitost.

Na vypálených plochách deštného pralesa vyrůstají palmové háje, z nichž čerpají obživu jak velké konglomeráty, tak i chudí zemědělci. Nelze se divit.

Palma olejná nebo též olejnice guinejská (Elaeis guineensis) přesahuje řepku, slunečnici a sóju svým hektarovým výnosem až desetkrát, s 35 % podílem na světovém trhu s rostlinnými oleji.

Palmový olej bychom našli v potravinářství jako přídavek do těsta a čokolády, při tvorbě margarínů nebo i zmrzliny. V chemickém průmyslu pak při výrobě kosmetických pomůcek jako jsou rtěnky, čisticích prostředků, šamponů, mýdel nebo i biopaliv.

Domnívat se proto, že jej můžeme prostě bojkotovat, jak se v současnosti pokoušejí některá hnutí, je pošetilé.

Z plodů a jader

Olej samotný se extrahuje z palmových plodů, které rostou ve velkých snopcích o váze 15-25 kilogramů. Každý „hrozen“ může obsahovat až tři tisíce jednotlivých kusů zhruba o velikosti blumy.

Olej se získává jak z mastné dužiny (oplodí), tak i z jádra (v tom případě jde o samostatný druh, který se nazývá přímo palmojaderný), a v surovém stavu má načervenalou barvu.

Je bohatý na nasycené mastné kyseliny a může se podílet na vzniku kardiovaskulárních onemocnění, ačkoliv cholesterol neobsahuje žádný.

V surové formě však oplývá zdraví prospěšnými karoteny alfa, beta i červeným barvivem lykopenem, které působí jako antioxidant. Závadnost či prospěšnost palmového oleje je tedy, jak se zdá, přímo odvislá od vstupu lidského prvku.

Naši předkové ho nicméně za škodlivý nepovažují vůbec. Doklady o jeho konzumaci nacházíme už ve starověku.

Lahůdka minulosti

Palma olejná pochází ze západní Afriky, nejvíce se jí daří ve vlhkých tropických lesích v rozmezí deseti stupňů zemské šířky kolem rovníku.

Její olej znají i starobylí Egypťané, jak naznačuje obsah hrnce v královské hrobce v Abydosu se zbytky kyseliny palmitové a dalších složek vznikajících oxidací oleje, nalezený na konci 19. století. Do říše povodí Nilu se dostává ještě před rokem 3000 př. n. l.

patrně z rukou arabských obchodníků. Mediteránní národy jinak používají k přípravě jídel většinou dostupnější olej olivový, takže je možné, že načervenalá tekutina je luxusním doplňkem stravy velmožů.

Svíčky a stroje

Své využití nachází palmový produkt znovu o tisíce let později během otrokářských plaveb přes Atlantik až do jejich konce v 19. století a s příchodem industriální revoluce se uplatňuje při výrobě svíček nebo i jako mazadlo.

V průběhu 20. století s vynálezem průmyslového rafinování a procesem hydrogenace olejů poptávka prudce stoupá až k současným cca 60 milionům tun ročně.

Suverénní špičku mezi světovými výrobci zaujímá Indonésie a Malajsie, které dohromady zodpovídají za 85 % celé produkce. Nic ale není zadarmo.

Ohrožený druh

S likvidací deštných pralesů ohněm kvůli prostoru pro palmové plantáže dochází krom poškozování životního prostředí rovněž k zániku přirozených biotopů ohrožených druhů zvířat.

V Indonésii je to především orangutan, jehož sumaterského druhu zbývá jen asi posledních 6300 jedinců, jejichž počet klesá rychlostí 1000 kusů ročně. Cena, kterou zaplatí za ekonomický vzestup oblasti, se pravděpodobně ukáže jako fatální.

Bez zavedení přísných státních regulací mohou stejně snadno následovat i další druhy. A to by, kvůli troše rtěnek a margarínu, byla přece jen věčná škoda.