„Uděluji ti české země v léno,“ skloní se milostivě římský král Jindřich II. k českému knížeti Vladivojovi. Donedávna bezvýznamný muž se dme pýchou. Konečně není jenom něčí loutkou. Je si sám sebou jistý a svoje nově nabyté sebevědomí zapije plným pohárem vína.

Bezvládí v Čechách, které v Čechách panuje po útěku přemyslovského knížete Boleslava III. Ryšavého (kolem r. 965–1037) do Bavorska, využívá polský kníže Boleslav Chrabrý (967–1025).

Obsazuje Moravu a Čechům nabízí jako vládce jistého Vladivoje (†1003). V Čechách nového panovníka zprvu přijímají podle letopisce Dětmara „jednomyslně pro příbuzenství a velkou sympatii“.

Proč se právě Vladivoj stává nástupcem Boleslava III. Ryšavého? Možnou odpovědí na tuto otázku se stává Vladivojův záhadný původ.

Dětmarova narážka na příbuzenství a skutečnost, že Vladivoj nechybí v seznamu českých přemyslovských knížat, napovídá, že může být s rodem Přemyslovců spřízněný.

Může ale také být nevlastním bratrem Boleslava Chrabrého (i on je ostatně příbuzným českého vládnoucího rodu, neboť jeho matkou je Doubravka, dcera Přemyslovce Boleslava I.).

Logicky si tak polský kníže chce z příbuzného vytvořit loutku, kterou dosadí na český trůn, aby s její pomocí prosazoval vlastní zájmy…

Nechce být loutkou

Pravděpodobně v září nebo v říjnu 1002 přijíždí Vladivoj do Čech. „Vždy žízní trápen byl tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl,“ píšou o něm kronikáři.

I když v Praze na podzim roku 1002 stráví jenom měsíc, maximálně dva, víno za jeho zdejšího pobytu teče proudem. Zřejmě ale alkohol Vladivoje nepoblouzní natolik, aby nevěděl, co se děje kolem něj. „Jsem jenom loutkou v Boleslavově hře,“ uvědomuje si trpce.

Rozhodne se proto si své postavení vládce pojistit. Dostává k tomu příležitost, když v polovině listopadu zamíří do bavorského Řezna na dvorský sněm nově korunovaného římského krále Jindřicha II. (973–1024).

Pochybný krok

„Udělte mi Čechy v léno,“ požádá při jednání během bohatýrských hostin na okamžik střízlivý Vladivoj římského vládce.

I když některé prameny tvrdí, že je k tomu „v důsledku moudré rady“ Jindřichem nepřímo donucen, současný historik Josef Žemlička se domnívá, že Vladivoj o české léno opravdu žádá sám a dobrovolně.

„Pokud je známo, vzešla první iniciativa z české strany od Vladivoje, který chtěl dodatečným přijetím Čech v léno lépe zajistit své vratké postavení,“ uvádí odborník. Jisté je, že Jindřich II. se dvakrát nerozmýšlí. Na nic nečeká a vyhoví žádosti knížete.

„Budu moci ovlivňovat situaci na pražském knížecím stolci,“ mne si spokojeně ruce. Pokorná žádost českého vladaře mu hraje do karet…

Vztah vazala a pána

České knížectví je nyní považováno za součást Svaté říše římské. „Počátkem 11. století se objevují zprávy o lenním stvrzování zvolených českých knížat římským králem anebo císařem,“ potvrzuje Žemlička situaci po Vladivojově smrti.

Kromě placení tributu českých knížat římskému panovníkovi, který musel v době své vlády řešit i světec Václav (asi 907–935), teď vzniká další vazba na Říši, podle historika Žemličky „nový jev vyjadřující osobní vztah mezi pánem a vazalem“.

Římští panovníci nyní mohou zasahovat do následnictví na českém trůnu a také toho využívají…