Vídeň, srdce Svaté říše římské, se v létě roku 1683 dostává do obležení Osmanů. „Přijměte islám a žijte v míru pod sultánem,“ nabízí osmanský velkovezír Mustafa veliteli vídeňské posádky.
Ačkoliv má rakouský velitel k dispozici jen zlomek stotisícové armády nepřítele, potupnou nabídku nepřijímá! Rozhořčený Mustafa si tak bude muset urvat město násilím…
Vůdčí osobnost závěrečné fáze snah Osmanské říše rozšířit svůj vliv ve střední a východní Evropě se jmenuje Kara Mustafa (1634–1683). Narodí se roku 1634 v tureckém městě Merzifon.
V mládí projde výchovou u urozené osmanské rodiny Köprülü a dokonce se do ní přižení. Od té chvíle zažívá prudký vzestup.
Postupně vykonává funkce guvernéra města Silistry na severovýchodě dnešního Bulharska, později zástupce velkovezíra a roku 1663 se stane vezírem. „Kara Mustafa, okázalý a ambiciózní, snil o velkém bohatství a moci,“ informuje nás publicista John E. Findling (*1941).
Největší příležitost se mu však naskytne až roku 1676. Velkovezír, tedy jakýsi nejvyšší ministr a poradce sultána, umírá a na jeho místo nemůže nastoupit nikdo jiný, než právě Mustafa.
Spolčí se s Uhrami
Nový velkovezír prahne po válce. Za severní hranicí Osmanské říše svádí boje s Rusy i Poláky, přičemž na polském králi Janovi III. Sobieském (1629–1696) získá Podolí, území na části dnešní Ukrajiny. Všechno to válčení však těžce zatěžuje státní pokladnu.
Situaci neulehčuje ani Mustafa, který si moc upevňuje korumpováním a úplatkářstvím. Vidina na vyrovnání státní kasy přichází vzápětí.
Uherský vůdce protestantů Imrich Tököli (1657–1705) se vzbouří proti snaze Habsburků zavést do Uher protireformační pořádky a začne se poohlížet po spojenci.
Jeho volání vyslyší právě Mustafa. „Ačkoliv byl otevřeně protikřesťanský, rozhodl se uherským rebelům pomoci a vést proti Vídni Svatou válku,“ vysvětluje Findling.
Troufalý tah k Vídni
Mustafa spolu se sultánem Mehmedem IV. (1642–1693) ustanoví Tököliho hornouherským králem a ze země udělají vazalský stát Osmanské říše. Aby si zajistili, že Tököliho nikdo nesvrhne, mají v plánu do Evropy poslat vojáky.
Do jejich čela se nepostaví nikdo jiný než sám bojelačný Mustafa. Na uherském dvoře se Osmané spojí s vojskem Tököliho a spolu vykročí směrem k Vídni.
Na protestantsko-muslimskou armádu čítající asi 140 000 zbrojnošů – některé zdroje hovoří až o 300 tisících – město rozhodně není připraveno. „Jednalo se o největší mobilizaci osmanské vojenské síly v 17. století,“ doplňuje irský historik Cathal J. Nolan (*1956).
Mustafa má přitom jasný plán – nezdržovat se dobýváním pevnůstek po cestě, ale udeřit přímo na centrum. Počítá s tím, že jakmile padne Vídeň, zbytek země mu sám spadne do klína.
Nechce se dělit o kořist
Píše se právě 13. červenec 1683, když se před Vídní rozprostřou první osmanské pluky. Jakmile dorazí i Mustafa, zjišťuje, že císař Leopold I. (1640–1705) již z města před pár dny prchnul. To ale jeho plány nijak nemění.
Raději by město získal bez boje – ne že by mu bylo líto zmařených životů, ale pokud by jeho muži museli o město bojovat, byl by velkovezír nucen se s nimi dělit o kořist.
Velitel městské posádky Ernst von Starhemberg (1638–1701) má sice jenom asi 15 tisíc mužů, ale Mustafovu nabídku ke složení zbraní rezolutně odmítá! Na to velkovezír reaguje útokem. Osmanští dělostřelci pálí bez ustání do městských hradeb.
Jediné štěstí pro Vídeňské je, že nepřátelé s sebou nemají žádné velké obléhací stroje. Městské hradby přesto nemohou palbě odolávat věčně a Mustafa nikam nespěchá. Hraje se o čas. Přijde někdo na pomoc?
Za selhání zaplatí
Ostřelování trvá celé dva měsíce. Až polský král Jan III. Sobieski uzná, že ztratit Vídeň by znamenalo ohrožení i pro okolní země. Ve spěchu proto sestaví armádu čítající 90 000 mužů a na arabského nepřítele zaútočí.
K Vídni dorazí 12. září a Mustafa se nestačí divit. V rozmetání osmanského obležení se vyznamená zejména husarská jízda a velkovezír je nucen velet k ústupu do Uherska. Za svoje selhání je zbaven všech funkcí a ještě toho roku odsouzen k popravě uškrcením.
