Ten souboj bere dech. Na jedné straně sluncem a mořským vzduchem ošlehaný mládenec. Na té druhé mocně se vzdouvající vlna, kterou je třeba chytit a podrobit. Kluzká přírodní síla však nehodlá dát svou kůži lacino. S opáleným drzounem zápasí do posledního dechu…

Je jedním z nejstarších sportů na světě, ale také životním stylem s hromadou nových výzev, slunečních paprsků, pláží a nekonečných oslav života na břehu šumícího moře. Jeho vyznavači žijí okamžikem. Mají jen prkno a oceán, nic víc, nic míň.

A pohled na surfaře, jak s neuvěřitelnou ladností lemuje tunely lámajících se vln, je vážně úchvatný.

Nebezpečná hra

Kapitán James Cook (1728–1779) stále není schopen slov. Z toho, co právě na vlastní oči spatřil, mu jde hlava kolem.

Píše se rok 1778, když je anglický námořník při hledání neexistující severozápadní cesty mezi Atlantickým a Tichým oceánem u Havajských ostrovů svědkem fascinujícího výjevu.

Ve víru karnevalových oslav na počest boha Lona se tu tisíce místních domorodců radostně prohánějí po hladině na dlouhých, ručně vydlabaných prknech v podivné hře.

V tom nejbouřlivějším příboji pádlují na širé moře, odkud se pak na hřebenu obří vlny nechávají unášet zpět k pobřeží. Jen několik okamžiků předtím, než se jejich plavidlo po střetu s ostrými skalisky změní ve změť třísek, skočí střemhlav do vody.

Tady vyčkávají, dokud ničivá vlna neopadne. Vyhrává ten, kdo udrží nervy na uzdě nejdéle a v divokém běsnění dopluje ke skalám nejblíže. Cookovi se však tahle zábava moc nezamlouvá, a proto ji Polynésanům zakazuje.

Jím vydané omezení má však naštěstí jen jepičí život. Dlouhé prkno z kmene stromů koa, wili wili a ula sloužící k příbojovému surfingu se postupně stává na půvabných tichomořských ostrovech doménou.

Surfující rybáři

Ještě předtím se však o existenci domorodců sjíždějících příbojové vlny dozvídají i Evropané, a to prostřednictvím Cookových deníků. Ty po smrti jejich autora zkompletuje a v roce 1779 vydá poručík James King.

Obyvatelé starého kontinentu však jejich počínání berou spíše s humorem, než aby projevili jakýkoliv náznak vážnosti. Netuší, že nejhlubší kořeny surfingu sahají ještě daleko dál, do časů, kdy svět o Cookových cestách, natož o jeho existenci nevěděl zhola nic.

Už více než 3 000 let před opálenými svalovci s úsměvem na tváři a prknem pod paží zkoušejí sedlat vlny rybáři v západní Polynésii.

Ti v klouzání po vodních vrcholcích brzy objeví rychlý taxík, s jehož pomocí dosahují na svých malých dřevěných loďkách břehu rychleji. Ve 4. století n. l.

dorazí Polynésané při svém putování na Havaj a s sebou si nesou i ploché dřevěné břišní prkno, kterému říkají paipo, a s ním i řadu výhod.

Za zlověstného kvílení těch nejvyšších příbojových vln překonávají s jeho pomocí nebezpečné korálové útesy mnohem snadněji než ve člunu, kánoi či loďce. S postupujícím časem pak projde paipo v rukách domorodců ještě patřičným tuningem.

Ukáže se totiž, že s jeho prodlužováním narůstá i stabilita, která umožňuje místo ležení na prkně stát. Pak už stačí „surfboard“ jen patřičně natočit a pročísnout s ním vlnu až na jejím hřebenu.

Místní tomuto vodnímu cestování přezdívají he’e nalu (klouzání po vlnách), a aby k němu měli co nejpříhodnější podmínky, neváhají na dálku pravidelně oslovovat své bohy.

Bronzový Duke

Koncem 18. století přirážejí k břehům Havaje první evropští velrybáři doprovázeni obchodníky se dřevem. Spolu s nimi na horkou půdu vstupují i zemědělští osadníci a misionáři.

Těm se domorodé hrátky s dřevěným prknem, které jsou kromě zábavy a modlení i součástí namlouvacího rituálu, ani za mák nezamlouvají, a tak proti nim brojí, seč jim síly stačí. Jejich puritánská snaha dovede surfing v průběhu 19. století na pokraj vymýcení.

Přes ten ho však postrčí až propuknuvší epidemie rozšiřovaná evropskými okupanty. Devatenácté století se blíží ke konci a surfing na Havajských ostrovech dočasně zaniká.

S příchodem toho 20. se však do Tichomoří vrací, a to přičiněním havajských mládenců, pro které se vžije přezdívka Beach Boys. Jejich zásluhou se surfing především na havajské pláži Waikiki stává zábavní trvalkou, ale také vrcholovým sportem.

Za tuhle transformaci dodnes tisíce surfařských závodníků děkují hlavně muži jménem Duke Kahanamoku (1890–1968).

Právě domorodý Havajec a trojnásobný olympijský šampion v plavání objíždí s prknem a hrstkou dalších nadšenců neúnavně nejen západní pobřeží USA, ale štěstí s propagací nového vodního odvětví zkouší i u protinožců. A úspěšně.

Dnes je surfing v Austrálii stejně jako ragby národním sportem a Duka znají surfaři na celém světě. Na rodné Havaji dokonce stojí jeho bronzová socha.

Jen pro ten dnešní den

Na Dukovu surfovou osvětu navazuje na východním pobřeží jeho kolega Tom Blake a své toreadory rázem dostávají i vlny Atlantiku. Současně s tím dochází k prvním přeměnám surfového prkna. Experimentuje se s délkou, šířkou i samotným tvarem.

V první polovině 20. století nejsou výjimkou pětimetrové a k 50 kilogramům vážící dřevěné giganty. Netrvá dlouho a z původně undergroundové kultury se stává masová záležitost. Počátku zlaté éry vystaví krátkodobou stopku jen druhá světová válka.

Po ní konečně naplno propuká surfařská horečka, která pokračuje dál do 60. a 70. let. Jejími hlavními mokrými jevišti jsou Havaj a Kalifornie.

V roce 1964 se v Austrálii koná první mistrovství světa a o dva roky později přichází na svět nová generace prken, takzvané shortboardy. Jak vlny v moři plynou, odvrací surfing, k nelibosti mnoha jeho skalních příznivců, tvář od rebelsky nespoutaného stylu plného párty a divokých plážových orgií, a nechává se z části pohltit byznysovou mašinérií.

Surfování rozšiřuje svou působnost na všechny kontinenty, které oplývají příbojovými vlnami, a rychlý technologický vývoj mění havajské vodní umění v profesionální záležitost.

Vznikají nové asociace, svazy, kluby a s nimi i štědře honorované závody, mistrovství nebo dovednostní soutěže… Když 10. ledna 2004 zdolá dvaačtyřicetiletý Havajec Pete Cabrinha u ostrova Maui vlnu měřící neuvěřitelných 20 metrů, získá za svůj kousek kromě prémie 70 000 dolarů i místo v Guinnessově knize rekordů.

Dnes jsou prkna obvykle vyráběna z polyuretanové pěny tvarované kolem dřevěných nosníků. Vrchní vrstvu prkna pak tvoří sklolaminát, polyesterová pryskyřice a lak a můžete si vybrat z různých velikostí, od kratších, tzv. shortboardů, po ty delší – longboardy.