„Zradil jste českého krále, mého mrtvého manžela, a teď chcete chránit mne?“ prohlíží si s nedůvěrou královská vdova Kunhuta Uherská pohledného muže, který se chce roku 1280 vetřít do její přízně. Královna zatím odolává, ale nebude trvat dlouho, a podlehne mu.

Půvabné Kunhutě Uherské (1245–1285), vnučce uherského krále Bély IV. (1206–1270), zvoní roku 1261 v Prešpurku (dnešní Bratislava) svatební zvony.

Stává se druhou ženou českého krále Přemysla Otakara II. (kolem r. 1233–1278). Ten v roce 1260 Bélu IV. porazil u Kressenbrunnu (dnešní Groissenbrunn v Dolním Rakousku nedaleko Bratislavy) ve válce o Korutany.

Český král by si po vítězství mohl diktovat podmínky, on ale místo toho dá přednost spojenectví, které stvrdí sňatkem s Kunhutou. Politická manželství jsou tehdy na denním pořádku, v tomto případě je ale zřejmě všechno trochu jinak.

Doboví kronikáři považují Kunhutu za krásnou ženu a lhostejný k jejím půvabům nezůstává ani Přemysl.

Kunhutě se postupně narodí dcery Kunhuta (asi 1265–1321), Anežka (1269–1296) a vytoužený dědic trůnu, budoucí český král Václav II. (1271–1305).

Ponížení od římského krále

V době Václavova narození vyhlašuje nový uherský král Štěpán V. (1239/1240–1272) Přemyslu Otakarovi II. válku. Český panovník ho ale porazí a Kunhutina matka prchá i s uherskou korunou do Čech.

Nestabilní situace v Uhrách dává Přemyslovi příležitost zasáhnout. Jenže během jeho tažení přichází špatná zpráva: novým římským králem byl zvolen Rudolf Habsburský (1218–1291), který si stejně jako on dělá nároky na rakouské země.

Přemysl Rudolfovu volbu neuznává a Habsburk, jenž má oporu v papeži Řehořovi X. (asi 1210–1276), na něj proto uvalí klatbu. Nejvíc Přemysla Otakara II. poníží, když musí přijmout české země jako léno z Rudolfových rukou.

Umírá v boji

Právě v těchto chvílích se stává Kunhuta Přemyslovi velkou oporou. Vypovídá o tom i dopis z 26. listopadu 1276, který král během vyjednávání s Rudolfem adresuje „milované choti své Kunhutě“.

Zmiňuje se, že „velebnost královská nedala se pokořiti a nepřátelé aby neplesali nad škodou nám způsobenou…moudrý pohrdá nehodami a staví se jim mužně na odpor.“ Mírové smlouvy s Rudolfem neudrží klid dlouho.

Schyluje se k boji a o dva roky později k němu skutečně dojde. 26. srpna 1278 se Přemysl Otakar II. s Rudolfem střetne na Moravském poli mezi Dunajem a řekou Moravou. Habsburk v bitvě vítězí a český král umírá.

Útěk z vězení

Kunhuta se stává vdovou. Mezi českou šlechtou nemá žádné spřízněné duše. Proto žádá o podporu svého příbuzného, braniborského markraběte Otu V. (kolem r. 1246–1299). Ten ale místo pomoci využívá situace. Drancuje české země.

Ovdovělá panovnice je na jeho příkaz 25. ledna 1279 i s malým synem Václavem uvězněna na hradě Bezděz. Odsud královna vdova po několika měsících utíká. Pobyt se ale podepíše na jejím zdraví, když onemocní tuberkulózou. Zamíří na Opavsko.

Zdejší vévodství má ve správě Mikuláš Opavský (kolem r. 1255–1318), nemanželský syn Přemysla Otakara II., toho času v uherském zajetí. Kunhuta se usazuje v Hradci u Opavy.

Zrádce, nebo zbabělec?

Vítkovci, mezi které patří i Záviš z Falkenštejna (asi 1250–1290), měli podle historiků z obrozenecké doby lví podíl na zradě českého krále.

Ukazuje se ale, že i když byli s Rudolfem stále v kontaktu, během bitvy na Moravském poli vyčkávali, jak všechno dopadne. Záviš tedy strůjcem žádné zrady nebyl, ovšem krále ani tak v lásce příliš neměl.

Vadilo mu především to, že Přemysl Otakar II. u Českého Krumlova, na dosah panství Vítkovců, postavil klášter (dnešní Zlatá Koruna). Považuje to drzý zásah do jejich rodového majetku, a proto se brání odporem proti králi.

Nyní, v roce 1280 se ale vetře ke královské vdově. V Hradci u Opavy formuje vojenské jednotky na její ochranu a stává se purkrabím.

Útěchu hledá v mužském náručí

„Začal jí býti nad ostatní rytíře ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější,“ uvádí Zbraslavská kronika ze 14. století o rozvíjejícím se vztahu Záviše a Kunhuty.

„…mysl ženy tak snadno podléhá změnám, milujíc jej velmi prudce, brzy se snažila mu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti královi…,“ pátrají letopisy po příčinách Kunhutina chování. Její současníci ji ale odsuzují.

Ještě by pochopili sjednanou svatbu, ale nemanželský poměr s člověkem, který stál proti Přemyslu Otakarovi II.? Nikdo jiný z české šlechty než on ale vdově podporu nenabídl.

„Ve chvílích pro Kunhutu nejtěžších byl Záviš jediným, na koho se mohla plně spolehnout,“ vysvětluje Liška důvod, proč se vrhla do jeho náruče. Nakonec ji i s jejím milencem přijme i její syn, nový král Václav II., který se v květnu 1283 vrací do Prahy.

Doslechne se totiž o tom, že Záviš pomáhal vyštvat drancující Branibory z Čech a účastnil se také vyjednání o výkupném za něho. Udělá z něj dokonce svého rádce. Na výsluní slávy se ale Záviš moc dlouho neohřeje. Kunhuta v roce 1285 umírá na tuberkulózu.

Záviš tak ztrácí svého ochránce a jeho nepřátelé u dvora mu to spočítají. Nakonec je roku 1290 popraven u jihočeského hradu Hluboká.