Mrtví se vrací zpět a obtěžují živé. Co dělat, aby našli věčný klid. Nakonec přichází jediný recept: Vykopat jejich mrtvoly a opět pohřbít. Tentokrát po křesťansku. Ke křesťanství ale na severu Evropy získávají vztah jenom pomalu.

Skandinávská mytologie z Norska a Grónska skrývá spoustu tajemna. Už samotné runové znaky budí respekt. Jejich autorem má být sám nejvyšší bůh Ódin a každý severský bůh má svůj vlastní runový znak.

Ačkoliv se křesťanští misionáři hodně snaží, a to už v 11. století, u seveřanů velké štěstí nemají, ti svá božstva, mýty a symboly nenechají jenom tak vzít. Jsou spjata s jejich životy. Ódin je na vrcholu severského pantheonu.

Jeho syn Thór je i schopným válečníkem, právě jeho symbol kladiva zdobí vikingské lodě odplouvající do světa. Významným je Freye, ztělesnění plodnosti, jeho dvojčetem Freyja, bohyně smyslnosti. Ztělesnění zla představuje Loki, napolovic bůh, napolovic démon.

Dlouhý had

Symbol Jorgumand je dalším typickým prvkem mytologie severu. Jorgumand, v norštině Jörmungandr, je mytologickým zvířetem.

Jde o mořského hada ze skandinávské mytologie, prostředního syna obryně Angrbody a boha Lokiho.

Podle pověsti vzal Loki své tři děti Fenrisulfr, Hel a Jörmungandra a hodil je do obrovského moře obklopujícího Midgard (jeden z devíti světů severské mytologie, kterému se říká Středozem, protože leží uprostřed).

Had byl tak dlouhý, že zemi obtočil a dosáhl na svůj vlastní ocas. Legendu popisuje islandský historik Snorri Sturluson (1178/1179–1241) už kolem roku 1220 ve svém díle Prozaická Edda.

Události jedné zimy

Známkou postavou norských dějin je krutovládce Erik (asi 885–954) zvaný Krvavá sekyra, který si přezdívku vydobude hlavě hrůzou, kterou kolem sebe rozšiřuje. I o něm se šíří řada mýtů.

O jeho manželce Gunnhildě (asi 910–asi 980) se zase proslýchá, že je čarodějka a viní ji ze smrti jednoho z Erikových bratrů.

Islandská Sága o Eriku Rudém (žil přibližně v letech 950–1003), pocházející ze 13. století, popisuje osidlování Grónska Vikingy okolo roku 1000. Líčí i události z jedné zimy, kdy se někteří mrtví vrátili na zem a chtěli se dostat ke svým blízkým, a tím zpečetili jejich život.

Problém vyřeší až vykopání mrtvých a jejich nový křesťanský pohřeb. Spis pravděpodobně zachycuje jeden z historicky prvních honů na upíry.