Skip to content

Obrazem: Nejobludnější zeď v dějinách

Symbolem železné opony byla zeď, která na téměř 30 let rozdělila jedno město. Tím městem byl samozřejmě Berlín. Téměř třicet let byl organický celek města násilně rozdělen na dvě poloviny. Jak zeď vznikala, jak fungovala a jak došlo k jejímu zhroucení?

Od konce 2. světové války panoval ve městě prazvláštní režim. Město bylo rozděleno na čtyři okupační zóny: americkou, britskou, francouzskou a sovětskou. Celé město však bylo obklopeno prostorem, který plně ovládali Sověti. Zde v roce 1949 došlo k založení onoho správného pokrokového Německa neboli Německé demokratické republiky, státu, kde každý šestý obyvatel byl policejním špiclem.

 

13. říjen 1961: východoněmečtí vojáci pokládají napříč Berlínem ostnatý drát.

Sovětským i východoněmeckým komunistům byl status Berlína trnem v oku. NDR totiž přicházela o řadu vzdělaných lidí, kteří právě skrze Berlín odcházeli do Spolkové republiky. Mezi lety 1949 a 1961 odešlo z NDR do SRN na tři miliony Němců. Kvůli útěku jedné konstruktérské party musela NDR dokonce zastavit vývoj tryskového letadla. S nadsázkou se říkalo, že na východě nakonec zůstane pouze sovětský místodržící ve východním Německu Walter Ulbricht. Sovětský vůdce Nikita Chruščov Berlín považoval za relikt druhé světové války a chtěl západní spojence z města vypudit. Teoreticky by západní Berlín nemohl obrovské vojenské přesile vzdorovat. Ale americký prezident Eisenhower nevěřil, že by Sověti sáhli k použití síly, protože žádné problémy v Evropě nestály za riziko jaderné války. Státní tajemník John Dulles Foster proto na jeho pokyn opakovaně prohlásil, že útok na západní Berlín by právě takovou válku vyvolal. Exodus směrem na západ pokračoval, ale Walter Urbricht ještě v červenci 1961 nedával najevo znepokojení: „V Západním Německu jsou lidé, kteří by chtěli, abychom zmobilizovali zedníky Německé demokratické republiky k postavení zdi. Já o žádných takových plánech nevím. Naši stavbaři jsou zaměstnáni stavbou nových domů. Nikdo nechce zeď.“ Moskva však už byla rozhodnuta východní sektor Berlína radikálním způsobem uzavřít.

Po drátech přišel na řadu beton. Zeď nakonec dosahovala celkové délky 155 kilometrů, z toho 43,4 kilometru připadalo na hranici mezi Západním Berlínem a východní částí města. Rozdělila 192 ulic, 32 železničních tratí, osm linií metra a příměstské dopravy a tři dálnice.
Zeď protnula i dopravní cesty.
Vítejte v NDR.
Strážci hranice měli podle instrukcí zabránit útěkům klidně i ostrou střelbou. První obětí této střelby byl již 24. srpna 1961 čtyřiadvacetiletý Günter Litfin. Posledním člověkem, který na zdi našel svou smrt, se stal v noci z 5. na 6. února 1989 dvacetiletý Chris Gueffroy. Celkové údaje o počtu obětí, které si zeď a její strážci vybrali, se liší. Berlínská prokuratura roku 2000 udala počet 86 prokazatelně usmrcených, nicméně některé odhady hovoří až o šesti stovkách zabitých. Mezi nimi nalezneme i čtyři Čechy.
Přibližně 100 metrů od samotné hranice se západním Berlínem se tyčila první, tzv. východní zeď. Ta bylo vysoká 4 metry a na vršku ji obepínal ostnatý drát. Hraničila i s opuštěnými budovami, které měly zazděná okna i dveře. Hned za touto stěnou byl elektrický plot propojený se signálním zařízením. Zde byla umístěna i optická čidla a nástražné dráty vedené těsně nad zemí. V případě jejich narušení se rozezněla siréna. Za elektrickým plotem stály protitankové zátarasy, pro případ, že by se někdo skrze zeď pokusil probourat. Ty to překážky byly dvojího typu. Byli zde rozmístěni tzv. čeští ježci, ocelové zátarasy proti tankům z dob druhé světové války. Pro jistotu zde byl navíc vyhlouben příkop, do kterého měl potenciální uprchlík se svým vozem spadnout.
Za tímto úsekem stály strážní věže, zpočátku dřevěné, později byly stavěny z betonu. Byly vybaveny světlomety, střílnami i zrcadlovými skly. Bylo jich zde celkem 302, v každé z nich svůj určený prostor hlídali dva vojáci. Služba zde trvala osm hodin. Pod touto věží bylo natažené ocelové lanko, podél kterého se na vodítku pohybovala tisícovka německých ovčáků. Následovala asfaltová cesta, po které se pohybovali další strážní. V útvaru, který zeď střežil, sloužilo 11 500 mužů, ve službě jich přitom bývalo více než dva tisíce. Vojáci disponovali samopalem, dalekohledem, vysílačkou a fotoaparátem. Celá jednotka Grenzkommando Mitte mohla využít 48 raketometů, stejný počet protitankových děl a 114 plamenometů.
Pokud se někdo dostal až za tuto stráž, zdaleka ještě neměl vyhráno. Za asfaltovým úsekem následovala Lichtstrasse, světelná cesta. Zde byly umístěny silné světlomety, které mířily na šestimetrový pás písčité země, kam se uprchlík chtě nechtě musel zanechat stopy. Za písčitým úsekem byly rozmístěny nášlapné světlice a další zátarasy v podobě ocelových bodců přezdívaných Stalinův trávník. Podél všech úseků navíc číhaly zákeřné samostříly. Teprve pak následovala vnější betonová zeď. Ta byla téměř čtyři metry vysoká a na vrcholu byla »ozdobena« rourou. To proto, aby se člověk nemohl za vršek zdi zachytit.
Zeď a Brandenburgská brána.
Východoněmecký voják Conrad Schuman utíká z východního Berlína (15. srpna 1961). Jeho příkladu později následovalo 580 dalších vojáků.
Z východoněmecké strany byla zeď natřena bílou barvou, aby byl utíkající člověk lépe vidět. Ze strany druhé ji mladí Berlíňané pomalovali graffiti.
Když se několik Němců pokusilo překonat hranici v ukradeném autobuse, došlo k masakru. Vojáci zahájili na autobus zběsilou palbu a rozstříleli nejen jej, ale i posádku uvnitř. Obecně platilo, že zadržení uprchlíci měli jistý mnohaletý pobyt ve vězení.
9. listopad 1989: Zeď se hroutí.
V prvních třech dnech po 9. listopadu hranici překročily dva miliony východních Němců.
Zeď dnes již město nehyzdí…
…jen několik památníků zůstalo.

 

Foto: rarehistoricalphotos
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …