Už pět století předtím, než Evropané spatří americké břehy, se Vikingové vydávají na daleké plavby. Roku 986 z Islandu vyplouvá i Bjarni Herjólfsson. 

Zamíří do Grónska, které kolonizuje psanec Eirík Rudý (950‒1003). Plavbu mu ale komplikuje bouře. Ztrácí kurz. Nepřízeň počasí ho zažene na jihozápad, kde vidí neznámou zemi. Bez přistání se ale vrací zpět.

Chce poznat neznámou pevninu

Vlny smýkají s drakkarem, vikingským plavidlem,  sem a tam jako se skořápkou ořechu. Herjólfsson už skoro nevěří, že dopluje domů. Nakonec se ale přece jenom ve zdraví vrátí.

Uplyne pár let, když se jeho loď dostane do rukou Leifa Ericssona (cca 970–1020), syna Eiríka Rudého. Leif s napětím naslouchá Bjarniho dobrodružnému vyprávění a sní o výpravě k neznámé pevnině.

Na cestu se vydává roku 992 s posádkou 35 silných mužů. Počasí je nakonec zažene až k pobřeží Severní Ameriky. Doplují k Baffinovu ostrovu a Labradoru. Zaseknou se tu v úžině mezi pevninským výběžkem a ostrovem.

Keř podobný vinné révě

Sotva vkročí na břeh, upoutá je keř, který se nápadně podobě podobá jím dobře známé vinné révě. „Pokřtíme tuto zemi na Vinland,“ navrhne jeden z nich. Připravují se k přezimování. Žádné dobyvačné plány ale s novou pevninou nemají.

Jejich plavba se stává jenom objevitelským dobrodružstvím. S potenciálem zdejší krajiny a jejího nerostného bohatství se nedokážou zřejmě ani pořádně seznámit, natož ho nějak využít.

V dnešním Newfoundlandu ale zanechají po sobě stopy, které jednoznačně ukazují, že si tu postavili osadu. Roku 1960 na ni při svých terénních výzkumech narazí norský badatel Helge Ingstad (1899‒2001) u L’Anse aux Meadows.

Nic to nemění na skutečnosti, že vikingský výlet zůstal promarněnou příležitostí.