Cítíme se rozmrzele a unaveně, zatímco hypnotizujeme hodinové ručičky, které se po ciferníku plahočí nesnesitelně pomalu. Ze všech sil se snažíme vymyslet činnost, která by nám přinesla zábavu a potěšení, potřebná motivace nám ale chybí.

Nudu alespoň jednou v životě zažije snad každý z nás. Jak jsme k ní ale přišli?

Nepříjemný duševní stav jde podle odborníků ruku v ruce s moderním životem, jeho kořeny bychom však mohli vypátrat už ve starověku. S nudou se potýkají staří Řekové a Římané, berou ji však s jistým nadhledem a příliš se jí nezabývají.

Teprve v raně křesťanské tradici se objevuje latinský výraz acedia, tedy duchovní apatie či neochota k jednání plynoucí z nedostatku motivace, který je později sloučen s leností.

Plíživý démon

Ta je od časů papeže Řehoře I. Velikého (asi 540–604) v rámci křesťanství považována za jeden ze sedmi hlavních hříchů, americký psychiatr a spisovatel Morgan Scott Peck (1936–2005) ji dokonce označí za hřích prvotní.

Acedia ve středověku představuje nebezpečí zejména pro osaměle žijící mnichy, u kterých může vést k zoufalství, lhostejnosti a mrzutosti. „Démon naočkuje mnichu odpor k místu, kde žije, k ruční práci a k celému jeho způsobu života,“ líčí fenomén ve své knize německý kněz Anselm Grün (*1945).

Neblahý vliv modernity

Během renesance se pak nuda vtělí do melancholie, která však bývá často spojována s moudrostí a studiem věd, a nemá podobu klasické novodobé deprese. Heslo nuda jako takové se do slovníků prosazuje postupně.

Anglický jazyk si francouzský výraz ennui vypůjčuje v 60. letech 17. století, poangličtěná verze boredom se pak ve slovníku poprvé objeví v roce 1864. Nuda, kterou známe dnes, do našich životů vstupuje až s příchodem modernity, kdy lidé začínají mít více volného času.

„Předmoderní život byl těžký, ale ne nudný,“ vysvětluje antropolog Peter Stromberg z oklahomské University of Tulsa.

Neodlučitelný parťák

„To samé však nemůžeme říci o 20. a 21. století, kdy se nuda naopak stává neodlučitelným společníkem našeho života,“ dodává. V současné době ji odborníci berou mnohem vážněji než dříve – někteří jejímu výzkumu dokonce zasvětí celou kariéru.

Jedním z nich je John Eastwood z katedry psychologie na kanadské York University, který dokonce založil speciální Laboratoř nudy. V odborném časopise Perspectives on Psychological Science nudu definuje jako citelnou chuť něco dělat, která je však neuspokojena.

Příliš mnoho škodí…

V mozku se podle něj formuje podobným způsobem jako některé psychologické poruchy a důležitou roli při jejím vzniku hraje hormon dopamin. Ten se vyplavuje vždy, když jakoukoli potřebu uspokojíme, problém je však v tom, že čím častěji si takové potěšení dopřáváme, tím více dopaminu k pocitu odměny potřebujeme.

Eastwood zdůrazňuje, že nuda může v některých případech kromě zvýšeného rizika dělání chyb vést i k častějšímu užívání alkoholu a drog, přejídání, úzkosti a depresím. Britská psycholožka Sandi Mannová je však toho názoru, že v malých dávkách je naopak prospěšná a neměli bychom se jí snažit mermomocí vyvarovat.

… špetka ale prospěje

V roce 2014 totiž provede experiment, během kterého nechá skupinu 40 dobrovolníků po dobu 15 minut ze seznamu přepisovat telefonní čísla. Po uplynutí času pak do rukou dostanou plastový kelímek a mají za úkol vymyslet co nejvíce způsobů jeho využití.

Jak se ukáže, účastníci přicházejí s daleko kreativnějšími nápady než kontrolní skupina, která se předtím věnovala záživnější činnosti než oni. Špetku nudy proto Mannová doporučuje zařadit do každodenního života, ať už v podobě zdlouhavé přednášky, návštěvy čekárny u lékaře či dlouhé fronty v obchodě.