Do podpalubí se valí hektolitry mořské vody. Tahle loď už dál nepopluje. Životy cestujících teď visí na třech tečkách, třech čárkách a zase třech tečkách. Ty už si také jako udatný rytíř klestí cestu éterem, aby zvěstovaly nesnáze a přivedly pomoc.

I když už je to nějaký pátek, co se naposledy oficiálně rozběhl na rádiových vlnách do světa, aby vytáhl zoufalé námořníky z bryndy, stále zůstává synonymem volání o pomoc. Vždyť známý mezinárodní tísňový signál SOS zachraňoval životy téměř 100 let!

Zkuste to bez drátů, milý Marconi!

Předtím, než se přihlásí o slovo, se snaží posádka dovolat se pomoci v nouzi různými způsoby. Když se v roce 1588 v zuřící bouři vymkne kontrole loď Santa Maria de la Rosa ze španělské Armady, námořníci použijí jako tísňový signál výstřely z děla.

Snaží se zbytečně. Loď jde spolu s kompletním osazenstvem ke dnu. Jiné lodě signalizují nesnáze vztyčením určité vlajky. V 60. letech 18. století se na moři zabydluje semaforová abeceda.

Určený signalista vezme do každé ruky vlajku a takto „vyzbrojen“ napodobuje různé pozice hodinových ručiček. Každá pozice značí určité písmeno nebo číslo. V okamžiku, kdy pomoc není v doslechu či dohlednu, však tyto metody pozbývají na účinnosti.

Živou vodou pokropí pole komunikační techniky až dvojice vynalézavých mužů, Američan Samuel Morse (1791–1872) a Ital Guglielmo Marconi (1874–1937).

První přijde s Morseovou abecedou, druhý vymyslí způsob, jak ji přenášet bez pomoci drátů, a tak může v závěru 19. století svět ovládnout radiotelegrafie.

Lodě jsou v té době jedinou šancí, jak se dostat přes moře a oceány, a tak v rámci obchodů mezi starým a novým kontinentem uhání Atlantikem jedno plavidlo za druhým.

Možnost dorozumívat se na velkou vzdálenost i za tmy prostřednictvím bezdrátového vysílání je tak pro námořní dopravu doslova požehnáním. Význam celého vynálezu ještě stoupne v okamžiku, kdy se ukáže, že rádiové signály mohou v tísni přivolat potřebnou pomoc. Zbývá jen stanovit si pravidla.

Zmatek v signálech

V roce 1903 se hlavní námořní mocnosti sejdou na první mezinárodní radiotelegrafní konferenci v Berlíně, kde dají zelenou signálu SSS DDD. Ten mají lodě vyslat v případě nouze. Schválená zkratka však Marconiho společnosti moc nevoní.

Rok nato tak zavádí na lodích, vybavených její aparaturou, svou vlastní – CQD. Vznikne sloučením všeobecně používaného volacího signálu „CQ“ a písmene „D“ jako distress (nouze).

Pořádek v nouzových signálech udělá až rok 1906 a další berlínská radiotelegrafní konference, kde jsou všechny dosud používané záchranné radiosignály zrušeny a nahrazeny jediným, jednoduchým a snadno zapamatovatelným tísňovým voláním SOS. Tři tečky, tři čárky a opět tři tečky vysílané bez pomlky v Morseově abecedě už mají v té době první záchranářské krůčky za sebou.

V dubnu 1905 jsou uvedeny do praxe německou vládou a nápomocny při jedné ze záchranných akcí. Ostatní země mohou signál SOS oficiálně užívat od července 1908, kdy je formálně ratifikován a přijat jako celosvětový standard.

Část laické veřejnosti později tři ikonická písmena mylně dešifruje jako zkratku anglické věty „Save our souls“, tedy „Spaste naše duše“. Ta je ovšem používána jen jako mnemotechnická pomůcka.

Možná už nebude příležitost…

Poprvé v nové roli plně respektovaného havarijního signálu se SOS rozezní v roce 1909 z britského parníku Slavonia během jeho cesty na Azorské ostrovy.

Trvá však ještě pár let, než definitivně vytlačí z éteru svého předchůdce CQD. Řada operátorů, zvlášť těch z britské radiotelegrafní služby, mu totiž v případě lodního neštěstí dál dává přednost, případně používá signály oba dva.

Tak je tomu i 15. dubna 1912, kdy Edward John Smith (1850–1912), toho času kapitán potápějícího se Titaniku, přikáže svým podřízeným volat rádiem o pomoc.

Krátce po půlnoci tak začíná radista Jack Phillips (1887–1912) vysílat signál CQD. Chvíli nato ho kolega Harold Bride (1890–1956) pobídne: „Zkus ještě SOS. Je to nový nouzový signál.

Možná už nebudeš mít příležitost jej použít.“ Tak se SOS ozve i z paluby nejslavnější lodi na světě. Byť pouze jednou.

Ke dnu s sebou Titanik symbolicky vezme i CQD. Po jedné z největších plavebních tragédií moderních dějin operátoři pochopí, jak moc je v sázce, a rychle přecházejí na jednotný signál. Počet lodí vybavených bezdrátovou telegrafií ještě více vzroste.

Zatímco na konci roku 1909 jich Marconiho společnost eviduje 143, o tři roky později jich je už 580. Práce radistů je čím dál obtížnější. Silnější stanice totiž často překryje tu slabší a spolu s ní i SOS signál lodi, volající o pomoc.

SOS vs. Mayday

I tenhle nedostatek má na programu další Mezinárodní radiotelegrafní konference, konaná v roce 1927 ve Washingtonu. Její účastníci se nakonec dohodnou na tzv. bezpečnostní vlně, na které bude tísňový signál vysílán.

V té době však začínají tečky a čárky prohrávat souboj s hlasem. Cestu éterem si razí rádiová komunikace a klasickému SOS volání psanému morseovkou povážlivě ubírá na významu.

Ve stejném roce a na stejné konferenci je schválen mezinárodní nouzový signál v hlasové komunikaci – slovo „Mayday“, odvozené od francouzského výrazu „m’aider“ – „pomoz mi“.

Během druhé světové války je pak k signalizaci SOS pomocí trojice různých po sobě vysílaných písmen přidruženo několik doplňkových kódů, které mají více přiblížit charakter potíží.

SSS značilo napadení ponorkami (s – submarines), tři A zase útok nepřátelských letadel (a – aircraft). Ještě několik desítek let po válce pak SOS věrně slouží námořníkům jako primární tísňový signál, koncem 20. století se však jeho čas naplní.

První lednový den roku 1999 je používání Morseovy abecedy jako prostředku nouzového volání pro plavidla s výtlakem větším než 300 tun (jejichž případná porucha znamená nebezpečí jak pro lidi, tak pro životní prostředí) oficiálně zrušeno.

Nová doba značky GMDSS

Telegrafické přístroje na jejich palubách střídají antény satelitního a rádiového spojení.

Moderní zástupce bezdrátové komunikace Global Maritime Distress and Safety System (Globální námořní tísňový a bezpečnostní systém) – GMDSS však nepatří k nejlevnějším a někteří spořivější kapitáni menších lodí se tak vracejí ke starým osvědčeným metodám.

Pobřežní stanice proto dnem i nocí stále hlídají přijímače, aby mohly co nejrychleji reagovat na žádost o pomoc prostřednictvím známého signálu SOS! A ze scény úplně nezmizela ani morseovka.

Tradiční systém teček a čárek dnes nachází uplatnění zejména v komunikaci s tělesně postiženými neschopnými pohybu, při výcviku vojáků, námořníků, skautů a také v amatérské radiotelegrafii.