Systematické nálety na desetitisícová města nebyly novinkou. Své už okusili třeba Španělé za španělské občanské války nebo Etiopané za italské invaze do Habeše. Že se ale stane bombardování měst něčím takřka každodenním, si dokázal představit jen málokdo.
Snad nejvíc bomb padalo v epicentru nejhrozivějšího válečného konfliktu dějin v oblasti Francie, zemí Beneluxu na území třetí říše včetně protektorátu Čechy a Morava a také za kanálem La Manche ve Velké Británii.
Právě ke konsolidaci britského RAF a jeho spolupráci s Američany dochází postupně a bombardování ze strany spojenců přichází později. Už v roce 1943 však byli Britové schopni vyslat téměř 800 bombardérů napěchovaných nebezpečnou trhavinou.
Technické výdobytky Britů ošálily letecké dispečery Němců a ti až vzápětí zjistili, že hrůza čeká nikoli Brémy, nýbrž přístavní metropoli Hamburk.
Skončí jako Gomora
Operace RAF s názvem Gomora se měla průmyslového centra severního Německa zcela zbavit. Série několika náletů ve dnech 24. července až 3. srpna se účastnilo i 230 amerických bombardérů.
A právě přístup britských a amerických armádních špiček k leteckým operacím nad Říší nabízí zajímavé porovnání.
Zatímco Britové byli přesvědčeni o tom, že Němci musí okusit trochu té své medicíny, a upřednostňovali kobercové nálety proti civilním cílům – chtěli tak morálku běžných Němců srazit na kolena, Američané viděli přínos náletů v jasném pojmenování a určení strategického cíle a jeho následném zničení.
Civilní ztráty pro ně byli nepříjemnou okolností, což se ale v případě následného bombardování Japonska mělo změnit.
Při operaci nad Hamburkem tak Američané ničili pouze hamburské loděnice a strojní továrny na rozdíl od Britů, kteří si hned v počátku stanovili jasný cíl: zničení a zdecimování historické obytné čtvrti Altstadt.
Na nebohé obyvatele padaly nebezpečné bomby naplněné magneziem, fosforem nebo vysoce hořlavou vazelínou. Hamburk 28. července zachvátila ohnivá bouře.
První ohnivá bouře dějin
Jednotlivé požáry se přelévaly z ulice do ulice a spojily se v jeden obří požár. Plameny údajně šlehaly až do výšky 200 metrů! Jednalo se o první lidmi vytvořenou destruktivní ohnivou bouři. Hořelo vše. Stromy, střechy, lidská těla.
Některá mrtvá těla se následkem žáru scvrkla do velikosti novorozenců. Město od totální zkázy zachránila německá obrana, pozdější deštivé počasí a menší přesnost útočníků.
Po sérii leteckých úderů zůstalo v ruinách na 45 000 mrtvých těl, z 30 480 budov zbyly jen trosky. Zkáza vyhnala z města na půl druhého milionu Němců. „Náhle začal z nebe padat ohnivý déšť. Snažili jsme se vyběhnout k pumpám, ale bylo to nemožné.
Vzduch byl doslova plný ohně. Pak začala bouře, ulicemi se nesl strašlivý jekot. Změnila se v uragán… Celý dvůr, kanál, kam jsme až dohlédli, všude bylo jen celistvé, obrovské, mohutné ohnivé moře,“ zapsal si jeden z hamburských členů protipožární hlídky.
V epicentru inferna často nepřežili ani Němci schovaní v krytech. V nich totiž teplota stoupala do těžko snesitelných hodnot a prostor se plnil i hustým dýmem z pekla nad nimi.
Po náletu na Hamburk musel svým podřízeným šéf britského bombardovacího oddělení sir Arthur Harris (1892–1984) dát pauzu, bombardéry se vydaly nad Itálii.
Ošemetný Berlín
Poté měl přijít na řadu Berlín. Z Harrise se zatím stal přední „pan bombardér“, kterého ničení převážně civilních cílů doslova pohltilo. „Rozbijeme Berlín od jednoho konce na druhý… Nás to bude stát 400 až 500 letadel.
Německo to bude stát válku,“ hýřil optimismem ohledně akce, při níž mezi lety 1943 a 1944 letectvo podnikalo mohutné nálety na Berlín doprovázené desítkami klamavých náletů.
I když při prvním útoku zahynulo 9000 Berlíňanů, podpora americké letky byla ještě v plenkách. Počasí a povětrnostní podmínky útočníkům taktéž nepřály a silná německá obrana metropole také ne.
Bitva o Berlín spojencům nevyšla podle předpokladů – nezlomila morálku Němců a nesrazila nacistický režim na kolena.
Drážďany musejí být zničeny
Zcela jinou kapitolou je ale bombardování německé barokní perly Drážďan. Harris byl sice několikrát napomenut, aby primárním cílem náletů byla ropná zařízení a klíčové německé komunikace, ten si ale s chutí vybíral spíše cíle sekundární, tedy převážně civilní.
Bombardování, které skutečně vyhrálo válku, si tak převzali spíše Američané. Na seznamu měst nedotčených pumami byly saské Drážďany. Harris si mnul ruce, denně mohl do „boje“ nasadit až 1400 bombardérů od lancasterů přes halifaxy až po mosquity.
Ospravedlněním zničení města byl fakt, že bombardování údajně způsobí zmatek při evakuaci Němců z východu a naruší přesuny vojsk ze západu. „Jednotky se už shromažďují, aby se vydaly zpět na domácí frontu. A existuje jen jedna cesta, kterou mohou použít.
Je to jediná zbývající nedotčená železniční síť. (…) Dneska v noci zaútočíme na Drážďany s více než sedmi stovkami lancasterů. Máme v úmyslu zničit tuto komunikační spojnici Němců s východní frontou.
Drážďany musejí být zničeny,“ prohlásil velitel základny, ze které startovala většina letounů.
Do hry vstupuje holocaust
Peklo začalo 13. února 1944, kdy na 800 letounů RAF zaútočilo přímo na centrum saské metropole. Americké bombardéry namísto toho ničily klíčová seřaďovací nádraží.
Britové shodili na 650 000 (!) zápalných bomb, které způsobily smrtící ohnivou bouři podobnou, jakou si museli projít obyvatelé Hamburku. Barokní skvosty lehly popelem a s nimi zemřelo i na 25 000 lidí.
Naprosto zbytečné bombardování Drážďan ve chvílích, kdy o porážce Hitlerova Německa bylo prakticky rozhodnuto, budí vášně dodnes. Tehdy zejména americké rozhořčení utlumilo objevení něčeho mnohem hroznějšího: koncentračních táborů po celém Německu a Polsku.
Otázka Drážďan tak byla do značné míry zametena pod stůl, přesto došlo k přehodnocení celé otázky bombardování civilních cílů.
