Má jednu z nejznámějších tváří přelomu 19. a 20. století. Básníci ji opěvují, spisovatelům je múzou, pro mnohé je ideálem krásy. A nikdo neví, kdo to vlastně je.
Zavřené oči a lehký, téměř neznatelný náznak úsměvu. Tak zůstane navždy zapsána do historie.
Tvář neznámé dívky, otištěná pravděpodobně do posmrtné masky, visí kolem roku 1900 jako sádrový odlitek na stěnách, nebo stojí jako busta na stolech, u mnoha umělců, bohémů i obyčejných rodin v západní Evropě i v Americe.
Zjevení, které fascinuje
Nejstarší zmínka o masce se nachází v roce 1900 u Richarda Le Gallienna (1866–1947) v jeho díle Ctitel. První faktická zpráva pochází z roku 1926, kdy se objeví v knize o posmrtných maskách – Věčná tvář.
A při jejím popisu se dokonce i jinak věcný Ernst Benkard poeticky rozněžní: „Pro nás to je křehký motýl, bezstarostné mířící k lampě života, která však jeho něžná křídla předčasně spálila.“ Není jediný, kdo podléhá jejímu kouzlu.
Inspiruje totiž celé generace umělců. Malířů, básníků i spisovatelů. Mnozí mluví o fascinujícím oduševnělém výrazu, jiní o záhadném úsměvu. Pro jedny je rozpustilý, pro jiné škodolibý, smutný nebo šťastný.
Neodolá jí ani český básník Vítězslav Nezval, který se v 1929 ptá „rci co vidělas v té chladné vteřině, co tě rozněžnilo v noční bařině.“ I jeho fascinuje úsměv, který jako by naznačoval, že něco ví. Něco co my živí nevíme. A my toho nevíme hodně. Dokonce ani to, kým byla, jak se jmenovala, jaký byl její osud.
Tak krásná, že dojme i otrlého patologa
Podle francouzského malíře Julese Lefebvrea (1834–1912) sice tvář patří dívce, která zemřela na tuberkulózu roku 1875, nejčastěji tradovaná verze však tvrdí, že patří tělu vytaženému kolem roku 1880 z řeky Seiny na pařížském Nábřeží Louvru.
Protože nejeví žádné známky násilí, uvádí patolog jako pravděpodobnou příčinu sebevraždu a je tak dojat její krásou, že jí sejme posmrtnou masku. Její další cesta vede nejspíš do výlohy pařížské márnice. Což je tehdy obvyklá praxe.
Mrtvoly, jejichž totožnost není známa, většinou právě těla vytažená ze Seiny, jsou veřejně vystavena v naději, že je identifikuje některý kolemjdoucí. Tato podívaná přitahuje denně tisíce lidí, a zdaleka nejen ty, kteří hledají ztracené blízké.
„Když někdy zůstanou lože prázdné, návštěvníci odchází zklamáni a jako kdyby byli podvedeni mumlají si cos tiše pro sebe,“ popisuje situaci dobový tisk.
Dívku však zřejmě nikdo nepozná a nepostrádá, takže skončí v jednom z masových hrobů, nebo na lékařské fakultě. O tom už příběh mlčí.
Nejčastěji políbená dívka v historii
Řada badatelů však tento příběh zpochybňuje. Anglický spisovatel Sacheverell Sitwell (1897-1988) tvrdí: „Domnívám se, že je mnohem starší.
Její vlasy odpovídají rolnické dívce nebo tulačce z poloviny 19. století.“ Odbornice na snímání masek Claire Forestierová jde ještě dál. Tvrdí, že maska nebyla sejmuta utopené dívce, ta by neměla tak jemnou kůži a jasné rysy.
Což by odpovídalo další teorii, podle níž byla sejmuta živé dceři jistého německého výrobce masek. Ať už je pravda jakákoli, umělce fascinuje.
„Její tvář oživuje úsměv tak uvolněný, jako by zemřela v okamžiku extrémního štěstí,“ píše francouzský spisovatel Maurice Blanchot (1907-2003).
Jeho kolega Albert Camus (1913–1960) ji oním tajemným úsměvem přirovnává ke slavné Moně Lise, a Angličan Al Alvarez (*1929) tvrdí: „Celá generace německých dívek podle ní upravovala svůj vzhled.
Byla erotickým ideálem přelomu 19. a 20. století, podobně jako Brigitte Bardotová v padesátých letech.“ Ovšem ať už to tak je, nebo není, má nejčastěji políbené rty v historii. V roce 1960 totiž její tvář využita pro tréninkovou figurínu první pomoci, tzv. resuscitační Annie, používanou k nácviku dýchání z úst do úst.
