„Nehodlám projekt zatížit svým honorářem. Udělám vše zdarma. Chci zaplatit jenom náklady spojené s pořízením návrhů maleb,“ tvrdí Alfons Mucha, když získá zakázku na výzdobu pražského Obecního domu.

Zároveň slibuje, že malby později zůstanou majetkem města Prahy. Bude chtít proplatit pouze lešení, barvy a podkladová plátna. Jenže pražská umělecká obec na něj má spadeno.

V létě roku 1909 se v Čechách na skok zastaví malíř Alfons Mucha (1860–1939) a přijme nabídku na malířskou výzdobu interiérů čerstvě dostavěného Obecního domu v Praze.

Smlouvu o výzdobě Primátorského sálu podepisuje Mucha s architektem Osvaldem Polívkou (1859–1931) 2. října 1909. Uplynou čtyři dny, než se o této dohodě dozví pražská Městská rada a všechno prosákne i na veřejnost. Strhne se mediální bouře.

Řada umělců nedokáže přenést přes srdce, že se Mucha vyhnul konkursu na výzdobu Obecního domu. Polívka sám zůstává však v klidu. Myslí si, že všechno ustojí, protože se může pochlubit kontakty vedoucími přímo na pražskou radnici. Na Muchu, který mezitím odcestoval do Ameriky, se ale všichni vrhnou jako supi.

Falešné architektovy sliby

Spolky Mánes a Jednota výtvarných umělců se rozhodnou smlouvu mezi Muchou a pražskou radnicí bojkotovat. Sochař Stanislav Sucharda (1866–1916) sám sebe pasuje za mluvčího nespokojenců.

Veřejně žádá pražské radní, aby malíř prošel konkursem jako všichni ostatní umělci a také přijal honorář. Muchova žena Marie nese mediální útoky velmi těžce a snaží se zjednat nápravu.

 „Štvou proti tobě v bezmocné závisti a je smutné, že jsou to tvoji kolegové a známí. Šla jsem na Polívku, aby dal do novin tvé očištění, že ty ses nenabídnul, ale byl jím vybídnut.

Slíbil, že tak učiní, ale neudělal nic,“ popisuje Marie situaci v listopadu 1909 v dopise, který posílá manželovi za oceán.

Literární kritik bledne závistí

Napadaného Muchy se zastane pouze jeho přítel a novinář Václav Hladík (1868–1913). „Veřejnost nemůže přiznat jakoukoli vážnost těmto nenávistným výpadům na umělce vzdáleného a osamoceného…“ snaží se mírnit protimuchovskou hysterii.

„Bohužel Mucha není členem žádného spolku uměleckého, a tudíž není vynášen žádnou klikou,“ naznačuje, proč se za malíře nikdo nechce postavit. K těm, kteří mu kauzu Obecního domu vyčítají, patří také kritik František Xaver Šalda (1867–1937).

Na shromáždění Klubu občanů pro ozdravění pražské samosprávy v prosinci 1909 přiloží polínko pod kotel. Z jeho slov je cítit obrovská závist: „Pan Mucha jest výborný obchodník, mnohem lepší obchodník než umělec, a návštěva jeho nebyla nadarmo.

Pan Mucha nechce docíliti nic menšího, než aby jemu a priori bez soutěže byla zadána dekorační výzdoba největšího sálu v Reprezentačním domě (Obecní dům – pozn. red)“.

Mluvčí si bere na mušku peníze

Jenže ani Šaldův projev, ve kterém kritik nezapomene ostouzet také Muchovu plakátovou tvorbu, magistrátními úředníky nepohne.

Proto se do věci vloží i mluvčí výtvarného spolku Mánes Miloš Jiránek (1875–1911), proslavený v oblasti kritiky nejostřejším perem. Tvrdí, že „máme ne jednoho, ale několik umělců, kteří by v soutěži s panem Muchou obstáli vítězně“.

Vadí mu, že magistrát zatím pro výzdobu Obecního domu počítá jenom s Muchou (později se ale veřejnost dozví, že šanci k výzdobě ostatních sálů kromě Primátorského dostanou i ostatní umělci). Do úst si bere i finanční stránku celého projektu:

„Nejde tu o peníze, projektanti Reprezentačního domu připravili sice na celou uměleckou výzdobu pouhých 34 000 korun a pan Mucha za kartóny žádá tuším 55 000, ale velké umělecké dílo není nikdy dosti zaplaceno…“