Je 5. listopadu roku 1869. V turnovském domě rodiny Procházků panuje ruch. Anna Procházková se vdává za pana Františka Tesaře. Svatebčané se vracejí z kostela. Stoly se prohýbají pod bohatou hostinou. „Škoda, že zde nemůže býti tetička Marie.

Jistě by mne ráda viděla šťastnou!“, povzdychne si Anna. „Neboj se, ženo! Brzy ji v Praze navštívíme a vše jí vypovíme.“ V tom přichází listonoš v modré uniformě. Přináší nažloutlou kartičku adresovanou „Šlechetné slečně Anně.“

Korespondenční lístek od tetičky Marie jde u svatební tabule z ruky do ruky. Všichni něco takového vidí poprvé – kromě strýce Václava, který je v Turnově poštmistrem. Listonoš dostává bohatou svatební výslužku.

Rakouský generální poštmistr Heinrich von Stephan (1831–1897) navrhuje v roce 1865 novinku – korespondenční lístek (dopisnici). Svoji ideu představuje účastníkům páté německo-rakouské poštovní konference v Karlsruhe:

„Přední strana by měla mít nahoře název poštovního obvodu, vlevo otisk podacího razítka a vpravo vytištěnou poštovní známku. Porto je uhrazeno již při koupi.

Mělo by být co nejnižší, asi jeden stříbrný groš, za samotný lístek se neplatí nic.“ Jeho nápad zaujme profesora Emanuela Herrmanna (1839–1902). Podle jeho odhadu asi třetina poštovních zásilek obsahuje jenom stručná sdělení.

„Proč nevyužít volné lístky?“, zamýšlí se. Za užitečné považuje rozšířit zasílání poštovních tiskovin o krátké osobní zprávy za porto dva krejcary. Myslí na chudé.

Tři krejcary se hodí

Přes těžkopádné úřednické poměry v Rakousko-Uhersku proběhne zavedení lístku rychle. Už 25. září 1869 je po přímluvě generálního ředitele pošt Vinzenze Malyho von Vevanoviče novinka schválena vládním výnosem.

A 1. října jsou první lístky v oběhu. Turnovský poštmistr Václav potvrzuje: „Korespondenční lístek je opravdovou novinkou. Denně nám jich přichází stále více. Nedivím se – proti pětikrejcarové známce na dopisy znamená použití dopisnice úsporu tři krejcary!

Ty se hodí každému.“ Manželé Tesařovi ještě ve svatební den píší „Drahé a milované tetičce Marii Svobodové“ na novotou vonící korespondenční lístek za dva krejcary.

Lístky trhají rekordy

Emanuel Herrmann si mne spokojeně ruce. Skutečnost předčí i nejodvážnější předpovědi. Za první tři měsíce se prodá téměř 2 930 000 kusů dopisnic a rok na to dokonce neuvěřitelných sto miliónů! Rakousko následují další země:

v roce 1870 Německo (dva milióny kusů za první dva měsíce) a Velká Británie (76 miliónů kusů během jednoho roku). Rekord s 31 miliardami kusů zaznamenávají v roce 1873 Spojené státy americké.

Rozzuření příjemci

Zadní strana prvního korespondenčního lístku obsahuje trochu úsměvné sdělení „Poštovní ústav nepřebírá žádnou odpovědnost za obsah zprávy“. Informace je tam umístěna na žádost Dr. Ignaze von Plenera (1810‒1908), ministra obchodu.

Objevují se totiž případy adresátů, kteří rozzuřeně napadají poštmistry. Není divu, když jim adresovaný text není zrovna lichotivý… Proto poštmistři dostávají pravomoc lístky s neslušnými texty vyřadit z přepravy.

Jak ale při obrovském množství zásilek stihnout i jejich obsahovou kontrolu, to je jiná otázka. Knihkupec a tiskař Augustin Schwarz vytiskne roku 1870 na celou jednu stranu dopisnice kresbu vojáka. Zaznamenává úspěch.

Později vydává dokonce dvě série obrazových pohlednic. Vydavatelé se předhánějí v nabídce nejrůznějších motivů. Když mladí muži píší na konci 19. století psaníčka svým milovaným děvčatům, mají už věru velký výběr motivů.