Ty záběry obletí v březnu roku 2017 celý svět. Dělníci na nich za pomoci těžkých strojů vyzvedávají ze dna moře vrak jihokorejského trajektu Sewol.
„Trhá mi to srdce, když vidím, jak se trajekt vynořuje nad hladinu. Chudák moje dcera Cho Eun-hwa byla celé ty roky uvězněná v tom špinavém, temném místě.
Musela jí tam být hrozná zima,“ vzlyká do nastavených mikrofonů Lee Kum-hee, matka jedné z obětí, dosud odpočívajících ve vlhkém hrobě.
Pláč, ale také nenávist pozůstalých směřující na hlavu kapitána lodi provází ruku v ruce jeden z nejčernějších momentů jihokorejských dějin.
Výlet na ostrov se změní v horor
Stane se to 16. dubna 2014. Časně ráno vyšle trajekt od břehů Korejského poloostrova tísňový signál pobřežní hlídce. Důvod je jednoduchý. Loď se pravděpodobně vinou přetížení a špatně upevněného nákladu začíná naklánět. Na palubě je v tu chvíli 476 lidí.
Většinu z nich tvoří studenti z jedné střední školy. Jedou na výlet na populární ostrov Čedžu. Tam už ale nedorazí.
Setrvejte na svých místech
Na palubě vypuká panika. „Jak se loď otřásala a nakláněla, všichni jsme klopýtali a naráželi do sebe,“ vzpomíná jeden ze šťastlivců, kterému se tragédii podaří přežít.
Všemocná voda si pro sebe zabírá lodní útroby a postupně v nich zamyká ty, kteří se nestihnou dostat na horní palubu. A uprostřed všeho toho zmaru vyzve 69letý kapitán Lee Jun-seok cestující, aby zůstali v kajutách.
„Setrvejte na svých místech,“ ozývá se z reproduktorů, zatímco se dovnitř hrne voda.
Hlavně zachránit sebe
„Proud byl velmi silný, teplota oceánu byla nízká, domníval jsem se, že když lidé opustí loď bez rozvahy, pokud nebudou mít na sobě záchranné vesty nebo i když je mít budou, může je (proud) strhnout,“ vysvětluje později do kamer jihokorejské televize, proč otálel s evakuací.
Rozkaz k ní vydá příliš pozdě. Pasažéři v podpalubí už nemají v podstatě žádnou šanci dostat se ven. Další nepochopitelný zkrat přichází vzápětí.
Místo toho, aby jednal, jak mu velí povinnost zakotvená v zákoně o námořní plavbě, a zůstal na lodi jako poslední, opustí spolu s většinou námořníků potápějící se plavidlo mezi prvními.
Zatímco na záchranném člunu míří do bezpečí, stovky pasažérů se snaží zoufale vyrvat z náruče smrti. Ta má v tu chvíli skutečné žně. Její řádění se nakonec zastaví na čísle 304.
36 let? To je málo!
„Činy kapitána a některých členů posádky jsou naprosto nepochopitelné, nepřijatelné a srovnatelné s vraždou,“ hřímá jihokorejská prezidentka na adresu ostříleného mořského vlka s 40letou praxí, zatímco se potápěči probourávají trupem trajektu, odkud vyprošťují těla obětí.
Lee Jun-seok v tu chvíli už sleduje jejich snahu zpoza mříží. Stejně jako několik dalších členů posádky. Na kapitánovu hlavu se ovšem snáší největší zlost pozůstalých. Ani jeho omluvy jim nezabrání v tom, aby s rozhořčeným výrazem zaplnili soudní síň.
„Nejste lidi, jste horší než zvířata!“ stojí na jednom z hesel, které si přinesou s sebou. Leeho Jun-seoka by nejraději viděli smažit se v pekle. Tam, kam on svým sobectvím poslal jejich blízké.
Když pak od soudce vyfasuje „jen“ 36 let vězení, ačkoliv žalobce požaduje trest smrti, jejich rozčarování nezná mezí. „Opravdu životy našich dětí mají tak malou cenu?“ kroutí hlavami.
Náladu jim spraví až odvolací soud, který pošle zbabělého kapitána za mříže na doživotí.
