Pohrozit nezbednému capartovi vařečkou, pusu mu zacpat talířem toastů a sobě nalít pořádný šálek kávy. V kuchyni hospodyňky plavou jako ryby ve vodě, s každým dalším zlepšovákem se mění v „superženy“, zatímco dřív si musí vystačit jen s holýma rukama.

Ďáblův nástroj ve zlatě (11. století)

Malý trojzubec, který si ze všech jídel nejvíc notuje se saláty, to je vidlička. V minulosti má ale pověst nástroje políbeného ďáblem. Jak jinak si vysvětlit, že byzantská princezna po jejím použití z ničeho nic těžce onemocní?

Však na ní všichni poddaní koukají s neskrývaným šokem a opovržením. Nic na tom nezmění ani to, že je vidlička ze zlata. Do příborníků se proto sune šnečím tempem. Napodruhé a bez kacířských předsudků to s ní risknou v 16.

století Italové, když ji využívají k napichování ovoce či špaget. Do Evropy ji popostrčí Kateřina Medicejská (1519‒1589), která ji na francouzském dvoře vynáší do nebes. Pak už bez ní šlechta nedá ani ránu.

Podusíme a uvidíme… (1679)

Sezvat bandu strávníků na pořádný dlabanec a přitom jim o svém novém vynálezu vymluvit díru do hlavy. Takovou strategii zvolí i Denis Papin (1647–1713), když chce prorazit se svým obřím tlakovým monstrem, pro které se později vžije název „papiňák“. Celou dobu touží geniální fyzik zkrotit páru, až jí nakonec procpe hospodyňkám do kuchyně. Jsme v Londýně roku 1679, když si Britská společnost pochutnává na kvalitně podušeném mase, rozplývajícím se na jazyku.

Boule za ušima má i Sir Christopher Wren (1632–1723), kterého nadšení z tlakového vaření semele natolik, že místo projektování raději ve volných chvílích sepisuje recepty a potraviny, kterým by úprava s vyšším tlakem mohla dodat na chuti.

Když ale o dva roky později vychází o Papinově objevu první pojednání, označí ho autoři za „novou digestor čili přístroj ke změkčení kostí“. Už tehdy ale zvládá zkrátit vaření francouzských lahůdek o polovinu, masu zase umožní díky vysokým teplotám (až 130°C) zachovat chuťové vlastnosti.

A jako bonus sežehne všechny bakterie „na prach“.

Chlebové solárium (1909)

Balancovat s drátěným roštem nad ohněm ve snaze opéct si krajíček chleba stojí naše předky nejeden spálený krajíc a doživotně poznamenané prsty. Teprve když se roku 1893 do všeho vloží Alan MacMasters (1865–1927), švihák s nagelovanou patkou a skotským přízvukem, nastává obrat.

Stvoří totiž elektrický opékač toastů. Topná tělíska se mu ale neustále přehřívají. Super přístroj kvůli tomu nejde vůbec na dračku. Kombinace ze slitin niklu a chromu umíchaná v roce 1905 vytvoří půdu pro komerční topinkovač General Electric.

Čtyři topná tělíska a mřížky tvoří cennou trofej, kterou si americké hospodyňky závidí. Vystřelení topinky a její přistání na nazdobeném talířku s sebou přináší 30.–40. léta, kdy už ve všech domácnostech pulzuje elektřina a na pultech vyčkává krájený toastový chléb.

Ohřívací vlny (1946)

Boucháme v nich popcorn, rozmrazujeme maso a studené polotovary probouzíme teplem k životu. A to všechno stisknutím tlačítka. K objevení mikrovlnky ale paradoxně přispěje čokoláda! Americký vědátor Percy Spencer (1894–1970) totiž bez ní nedá ani ránu, když se mu ale jednou při práci s magnetronem promění tabulky v kakao, svitne mu myšlenka.

Světem tehdy doznívají poslední válečné výstřely, a jakmile utichnou, už klepe na dveře patentového úřadu a elektrický ohřívač jídla patentuje. O rok později pod záštitou firmy RaytheonCorp představuje 340 kilové monstrum vysoké 1,8 metru s cenovkou 5000 dolarů (dnes zhruba 1 264 424 korun).

Na svou nynější, skladnou velikost se smrskne až na počátku „šedesátek“, kdy je komerční boom v USA v plném proudu. Jedinou zemí, které leží mikrovlnná novinka těžce v žaludku, je SSSR, zdejší vláda má totiž strach o zdraví svých obyvatel.

Do našich končin se spása všech kuchařinek i milovníků rychlých večeří dostává ve velkém až po sametové revoluci.