„Na každém kroku se váleli mrtví, všude páchly výkaly. Bylo to příšerné,“ líčili příslušníci XXX. armádního sboru, kteří tábor osvobodili.

Necelé tři kilometry na západ od pomořanské obce Hammerstein (dnes polské Czarne), ležel zajatecký tábor Stalag II-B. V první světové válce tvořili jeho osazenstvo pouze Rusové, po jejím skočení se roku 1933 proměnil na koncentrační tábor pro německé komunisty.

Od roku 1939 se zaplnil vojenskými zajatci z Polska. 1691 promrzlých Poláků se v prosinci 1940 modlilo za teplejší kabáty a hrnek čaje.

Němci je umístili do provizorních stanů, dřevěné baráky nechali postavit až roku 1941. K Polákům brzy přibyli francouzští a belgičtí vojáci. „Vzdejte se statusu válečného zajatce,“ hučeli Němci do Poláků. Měli k tomu důvod.

Nově příchozí se do baráků zkrátka nevešli. Když Poláci vyhověli, udělali z nich otroky – nuceně nasazené na práce v třetí říši.

Z latrín se ozývaly nadávky a po táboře se ploužili pobledlí muži. V listopadu roku 1941 vypukla v táboře epidemie tyfu. V hromadných hrobech skončilo 45 000 zajatců! A vedení tábora?

Němci začali situaci řešit až ve chvíli, kdy se nakazilo i několik strážných. Američané zajatí v Tunisu měli štěstí, do tábora obehnaného ostnatým drátem přišli až v srpnu roku 1943, když byla epidemie zažehnána. Ostatní národnosti jim mohly jen závidět.

V americkém prostoru byla herna se šipkami, dílny a poměrně dobře vybavená ošetřovna. V přízemních budovách o šířce 14 metrů a délce 55 metrů bylo ubytováno 600 Američanů, kdežto ve stejně velkých prostorách se v ruské části tábora tlačilo o 400 mužů více!

Jednání v rukavičkách brzy pominulo. „Ty,“ ukázal kapitán Springer na podzim roku 1943 na jednoho z amerických zajatců.

„A taky ty a ty, přidáte se k pracovním oddílům.“ Křestní jméno obávaného německého velitele z tábora Stalag II-B vězni neznali. „Podle Ženevské konvence nás do práce pro nepřítele nesmíte nutit,“ ozval se americký důstojník.

„Nestarám se, co je v nějakém ženevském papíru napsáno!“ rozčílil se Springer. Američany ale nepřesvědčil. „Vezměte je pěkně bajonetem, beztak jsou k ničemu!“ rozkázal německým strážím. Do nažehlených uniforem oblečení nacisté ale váhali.

Tohle byla vražda neozbrojených mužů. Springer začal tlačit jednoho z vojáků směrem k zajatci. Američané nakonec raději souhlasili.

U rozestavěné železniční trati leželo několik těl. Němci si nebrali servítky – pokud někdo pomalu pracoval, zbili ho. A kdyby se bránil? Rovnou zastřelit. Budíček byl v šest hodin ráno, v půl sedmé večer zamykali strážní baráky s vězni.

Těla těch, kteří se znelíbili, mizela v hromadných hrobech. Anebo v latríně, pro výstrahu těm ostatním. Lepší situace nebyla ani v jiných táborech.

Vždyť jen ve Stalagu X-B v severozápadním Německu, přibližně 50 kilometrů od Brém, zemřelo hlady, na nemoc či násilnou smrtí na 50 000 zajatců! Táborem ležícím v bažinatém terénu prošlo během války na milion lidí.