V dubnu 1936 podává německý vynálezce Konrád Zuse patent na svůj první počítač.

Další model pojmenovaný Z1 (označení Z1 – Z4 pro Zuseho modely počítačů se začalo používat až po skončení 2. světové války, předtím nesly stroje název „zkušební přístroj“ V1 – V4) sestrojuje v roce 1938.

Do práce na něm zatáhne i svoje přátele. „Pomůžeš mi sestrojit relé pro můj počítací stroj,“ prosí Konrád Zuse (1910–1995) přezdívaný Kuno, svého kamaráda Andrease Grohmanna. Ten ochotně souhlasí, i když ví, že rozhodně nepůjde o jednoduchý úkol.

Musí pracovat velice pečlivě, protože právě na šikovnosti jeho rukou bude záviset přesnost chodu celého obrovského počítače!

„Co bylo mým úkolem? No, v podstatě jsem kutil plechové relé (součástka složená ze spínače a cívky, která působením elektrického proudu, světla nebo tepla může buď zapnout,

nebo také přerušit tok elektrického proudu v druhém obvodu – pozn. red.) pro první stroj, který dnes vešel do dějin pod označením Z1,“ líčí Grohmann.

Kuno pečlivě narýsuje na papíry, jak mají relé vypadat. Andreas hotové výkresy vezme a nalepí je na prkénko z překližky.

Mezi dvě překližky pak vkládá plechy, sešroubuje prkénka k sobě závitovými šrouby a elektrickou lupenkovou pilkou z překližky vyřeže tvar relé. Udělá jich tisíce, aniž by přesně tušil, k čemu vlastně budou.

„Jsem natolik poctivý, abych přiznal, že jsem pracoval naslepo a nevěděl jsem přesně, jak by mělo toto monstrum, které tam vznikalo, jednou pracovat,“ říká po letech a potvrzuje tak, že mozkem celého projektu byl Kuno. Jenom on ví, co kam patří, a zná celé výrobní tajemství.

I počítač se mýlí

Jeho zařízení umí sčítat, odčítat, násobit, dělit, odmocňovat i převádět čísla z desítkové soustavy do dvojkové a naopak. Jeho paměť se skládá z mechanických prvků, kovových plíšků postavených do dvou pozic 0 a 1.

Program čte z děrné pásky, kterou tvoří 35milimetrový film, protože žádný jiný materiál nebyl zrovna k dostání.

Data se do stroje zadávají numerickou klávesnicí, výsledky počítač převádí z dvojkové do desítkové soustavy a zobrazuje je na elektrických žárovkách.

Grohmann ale možná tak přesné ruce neměl, protože počítač Z1 nevykazuje úplně spolehlivé výsledky.

Vynálezce se proto hned v roce 1939 pouští do konstruování dalšího modelu, později označovaného jako Z2. S ním se už může pochlubit nejenom přátelům, ale i Německému výzkumnému ústavu pro letectví v Berlíně-Adlershofu.

Vynálezce do armády nemusí

Mezitím ovšem vypuká druhá světová válka a vynálezce Zuse dostává povolávací rozkaz do armády. Odchod do boje málem znamená konec jeho výzkumů.

„Nesmíme připustit, aby výsledky vašeho výzkumného úsilí skončily v propadlišti dějin,“ ujišťuje ho ale šéf v továrně na výrobu letadel v Schönfeldu u Berlína, kde inženýr pracuje. Nadřízený nelení a napíše dopis vynálezcovu vojenskému veliteli.

Žádá, aby mladý muž dostal z armády delší dovolenou, během níž by svoji práci dokončil. Zdůrazňuje, jak důležité je jeho dílo pro německý letecký průmysl. „Nerozumím tomu. Německé letectvo je přece nejlepší na světě.

Nechápu, s jakou novinkou by ještě mohl přijít,“ kroutí hlavou velící důstojník sotva očima přelétne řádky dopisu. Úřední mašinérie se ale díky němu dává do pohybu. O půl roku později osvobodí Zuseho od vojenských povinností.

Přátelskou radu neposlechne

Výzkumník nyní nastálo pracuje jako inženýr v leteckém průmyslu. Má dost volného času, aby se ještě stihl vrtat ve svých milovaných obvodech. Pod rukama mu vzniká modernější varianta jeho počítače pod značkou Z3.

Na předchozích dvou modelech už vychytal všechny „mouchy“ a nový stroj, který představuje světu a hlavně leteckému výzkumnému ústavu 12. května 1941, díky tomu splňuje ty nejpřísnější požadavky.

Mnohem větší rychlosti by ale dosáhl, kdyby Zuse poslechl svého přítele a spolupracovníka Helmuta Schreyera (1912–1984).

Ten tvrdí: „Budoucnost je v obvodech na bázi elektronek a doutnavek!“ „To je šílený nápad,“ nesouhlasí s ním ovšem Kuno. I když ale na přátelskou radu zatím ještě nedá, měly by se mu teď zakázky na využití zařízení jenom hrnout.

„Pomoc výpočetní techniky byla nutná při vytváření balistických tabulek pro nové druhy zbraní, pro dešifrování zpráv nepřítele a pro náročné výpočty potřebné pro nová, technicky složitá zařízení, jako byla atomová bomba, radar a dalekonosné rakety,“ vysvětluje důležitost objevů ve výpočetní technice během druhé světové války současný český informatik Jaroslav Zelený.

Jenže očekávaný zájem ze strany armády stále nepřichází. Proč?

Odmítnutá hračka

„Je to hračka,“ ušklíbnou se nacisté, když vidí Zuseho stroj.

„Asi nemá, čím by se v soukromí bavil, tak se pustil do stavebnic,“ míní další. Uznání přichází jenom od vědců, velení německého letectva nic nechápe. Vynálezcovu práci bez mrknutí oka degraduje na pouhou klukovskou zábavu.

Konrád přitom během války předvádí práci svého stroje hned několikrát, ale o jeho praktické využití nikdo moc nestojí.

„Je to zbytečné. Navíc brzy přijde konec války,“ s takovými slovy odmítnou konstruktérovi návrh na počítač, založený tentokrát už na elektronkách podle rady spolupracovníka Schreyera.

„Budete se věnovat strategicky důležitější práci,“ odvolá pak velení letectva Zuseho spolupracovníka z dalšího výzkumu.

Ačkoli se Konrád může pochlubit opravdu prvním programově řízeným modelem počítače na světě, téměř nikoho to nezajímá.