V dějinách vědy se čas od času vyskytne jedinec, který hlásá teorii, jež se na první pohled zdá naprosto bláznivá. Vědecká obec se na něj sesype a málem jej uklove. Osamělý badatel však bojuje dál a čas mu dá později za pravdu.
Typickým příkladem, který potvrzuje předchozí slova, je nesmiřitelný boj mezi německým meteorologem a astronomem Alfredem Wegenerem a jeho zavilým odpůrcem, britským geologem Philipem Lakem.
Když začátkem 20. století nahodil Wegener myšlenku, že kontinenty se postupně posouvají neboli driftují, téměř všichni vědci si ťukali na čelo. V reakcích na Wenegerovu teorii se objevovala slova jako nebezpečná, nesmyslná či nezodpovědná.
Alfred Wegener přichází na svět 1. listopadu 1880 v hlavním městě tehdy čerstvě sjednoceného Německa Berlíně. Později vystuduje meterologii a astronomii. Lákají ho severní kraje, od roku 1906 podniká pravidelné výpravy do Grónska. Ve svých 28 letech pak začíná přednášet na univerzitě v Marburgu.
Polovinu roku 1914 prořízne sedm sarajevských výstřelů, které míří na srdce následníka rakouského trůnu Ferdinanda d´Este. Poklidná doba prvního desetiletí 20. století plná valčíků a operet je u konce a evropští muži se chystají do zákopů.
Alfred Wegener není výjimkou. Již v prvním roce války je raněn a poté pro aktivní vojenskou službu shledán neschopen. To ovšem neznamená, že by jej armáda propustila do civilu. Militantní pruské důstojnictvo jej posílá k vojenské meteorologické službě.
V roce 1915 Wegener vydává knihu s názvem O původu kontinentů a oceánů. Název, který nápadně připomíná Darwinovo dílo O původu druhů, jistě nebyl vybrán náhodně. Základní myšlenkou Wegenerovy studie byl postupný pohyb kontinentů.
Podobně jako Darwinova kniha, i ta Wegenerova vyvolala ve své době vzrušení a znepokojení.
Že obrysy kontinentů do sebe zapadají podobně jako puzzle, si všiml již proslulý anglický filosof Francis Bacon. Ani Wegenerovi tento fakt nemohl uniknout.
Potíž je v tom, že Wegener je meteorolog a vědecká obec je udivena, proč se tenhle drzý mladík míchá do oboru, se kterým nemá nic společného.
Wegener si všiml, že na stranách dvou vzdálených oceánů dochází k zvláštním souhrám náhod. Podobně se zde utvářejí horniny i organismy. Na různých místech světa byly nacházeny velmi podobné zkameněliny.
To by ovšem znamenalo, že před mnoha lety mezery mezi kontinenty nebyly. Wegener nemá k dispozici moderní techniku, kterou by svou domněnku mohl potvrdit, ale nápad je na světě.
Jenže, ptá se sám sebe Wegener, jakým způsobem se vlastně světadíly posouvají? Má na tento jev vliv rotace Země? Či snad gravitace Slunce a Měsíce? Wegener si je vědom, že tohle asi nebude úplně to pravé a ve své studii na to i poukáže. „Newton teorie posuvu kontinentů zatím neobjevil,“ píše v nadsázce.
Ač Wegener přizná určité nedostatky své teorie, rychle se na něj sesype hromada kritiky.
Britský matematik a geofyzik Harold Jeffreys okamžitě poukazuje na to, že síly působící směrem od pólů a stejně tak i gravitační síly jsou asi milionkrát slabší než ty, které by byly nutné k přesunu kontinentů.
Jiní odborníci spíše souhlasí s tím, že kontinenty v minulosti byly propojeny úzkými pásy pevniny, podobně jako je propojena Severní a Jižní Amerika. Tyto úzké pásy se postupem času měly propadnout do moře. Ale nějaké posouvání kontinentů?
Naprostá hloupost, která hraničí se šílenstvím. „Ať se ten meteorolog vrátí ke svým mráčkům a neplete se do poctivé vědy,“ zní z řad učenců.
V roce 1922 se na scéně objevuje největší Wegenerův protivník – britský geolog Philip Lake. „On nehledá pravdu,“ píše Lake, „on obhajuje soudní případ a je slepý ke každému faktu, který hovoří proti němu.
Je snadné složit kousky skládanky dohromady, avšak, když to uděláte, není váš úspěch žádným důkazem, že jste je umístili na jejich původní místa.
A není ani dokázáno, že tyto kousky patří do téže skládanky nebo že jsou skutečně všechny.“ Lake volí argumentaci protkanou jak věrohodnými důkazy, tak osobními ataky.
Zvolený jazyk rychle zaujme odbornou i širší veřejnost a Wegener v některých kruzích získává cejch cvoka.
Na druhé straně Atlantiku se Wegener také nesetká s pochopením.
Například geolog Thomas Chamberlin se ptá zda „může být geologie ještě pokládána za seriózní vědu, když je možné, aby takhle zdivočela.“ Hovoří se zde o pohádkách a fantasmagoriích, které mohou studentům zatemnit mozek. Proti nešťastnému německému vědci se postaví téměř celý svět.
Mezi nejsilnější námitky patří ty, které pocházejí od geofyziků. Wegener argumentuje tím, že kontinenty se skládají ze skalnatého materiálu zvaného sial a pak kloužou po hustším, avšak měkčím podloží, které nazýval sima.
Měkkost vysvětloval předpokladem, že sima přechází tavením do tekutého stavu při nižší teplotě než sial. Fyzikální pokusy ale tento předpoklad neprokážou. Kromě toho výzkum seismických vln prokazuje, že oceánské dno je tuhé a ne měkké.
Koneckonců, ještě v roce 1943, kdy už je Alfred Wegener 13 let po smrti, americký paleontolog George Simpson píše: „Rozšíření savců s konečnou platností podporuje hypotézu, že světadíly byly po celou dobu existence savců v podstatě stabilní.“
Když se v polovině 19. století pokládá první transatlantický podmořský kabel, je na dně Atlantiku objeven zvláštní masiv.
Po podrobnějším zkoumání se ukazuje, že tento masiv je součástí dlouhého hřebenu, který velmi zhruba kopíruje jak americké, tak evropsko-africké pobřeží. Později se ukáže, že na dně oceánů je takových hřbetů více.
Pozdější výzkumy ve 20. století dokumentují, že žádná část mořského dna není starší než 200 000 000 let, což oproti pevnině je téměř dětský věk. Tento objev na kusy rozmetá teorii, že pevnina i oceánské dno vznikly ve stejné chvíli.
A navíc, pevninská kůra má jiné složení než kůra oceánská, která je zároveň i tenčí.
Záhada kontinentů pomalu spěje k rozluštění. Podle současných výzkumů se ukazuje, že oceánské dno vzniká z lávy, která pomalu vytéká z horských hřebenů. Nicméně až v posledních padesáti letech se záhadu podaří rozluštit.
Vnější část Země je rozdělena na několik tuhých desek. Pod oceány desky dosahují tloušťky 6 až 130 kilometrů, pod pevninou pak 30 až 300 kilometrů. Toto seskupení desek je nazýváno litosférou.
Desky pak zvolna plavou po plastické vrstvě z roztavené horniny na spodní části zemského pláště. A když se potká deska s deskou, může takové setkání způsobit značnou neplechu v podobě zemětřesení.
Nicméně, dodnes se vedou spory, co vlastně pohyb desek způsobuje. Řada vědců je přesvědčena, že pevninské desky jsou natolik tlusté, že jejich způsobilost k „plavbě“ je nejistá. Výzkum však neustává.
Asi nejzajímavějším jevem v této oblasti je tlak indického subkontinentu na zbytek Asie, jehož důsledkem je vznik Himalájí.
(Indie „frčí“ směrem do nitra Asie rychlostí pět centimetrů za rok.) Zdá se, že pod touto oblastí je jakýsi tavící kotel, který by mohl odpovědět na otázku, proč je Tibet plochý, zatímco kolem něj jsou všude ohromné horské masivy.
Měkký podklad zřejmě umožňuje, aby se zde zem zplošťovala, stejně jako se dokáže po čase zploštit třeba arašídové máslo.
Každopádně, Alfred Wegener položí k těmto výzkumům solidní základy. Dokonce se mu podaří velmi přesně odhadnout, že prakontinent Pangea se začal lomit před 200 miliony let.
Mimochodem, poslední odhady ukazují, že za nějakých 100 milionů let se všechny kontinenty opět spojí do jednoho.
Wegener je sice smutný z toho, jak je jeho teorie ve své době přijímána, ale nezatrpkne. Věnuje se meteorologii a přednáší ji na německých a rakouských univerzitách. V roce 1930 se chystá na svou další výpravu do Grónska.
Když se však pokouší přejít po ledovci do základního tábora, umírá. Je mu pouhých 50 let. Jeho tělo je nalezeno až následujícího polárního léta.
