V innsbruckém hotelu se na podzim roku 1872 v jednom z pokojů ozývá hluk. Na zemi se ocitne židle, těžký svícen a postava postaršího spisovatele Hanse Christiana Andersena.

Ten si o pár dní později trpce stěžuje, že jeho koleno je jako „pomeranč lemovaný zelenými, modrými a černými kruhy.“

Ostatní hoteloví hosté se budí a k dánskému pohádkáři Hansi Christianovi Andersenovi (1805–1875) rychle přibíhá mladý dánský spisovatel William Bloch (1845–1926), který mu dělá doprovod na cestě po Německu.

„Co se vám stalo?“ vykřikne vyděšeně, když vidí přítele pochroumaného na zemi. Spadl z postele a teď se pokouší vstát. „Vlastně mi nic není. Špatně jsem spal a vzbudil se.

Chtěl jsem si urovnat peřiny a prostěradlo a přitom jsem shodil židli a svícen,“ odpovídá mu Andersen klidně.

Na cesty stačí jedny šaty

Má sice odřeniny na ramenou, stehnech a hlavě a také pohmožděné koleno, ale jinak to vypadá, že se nic neděje. Uklidněný Bloch odchází. Hansovi není v dalších dnech příliš dobře, ale přesto se snaží splnit svoje povinnosti.

„Těžko se mu chodilo a celé tělo ho bolelo. Jel do Mnichova k lékaři, a třebaže ho bolela hlava a trpěl záchvaty závrati, nepovolil a prováděl Blocha po městě,“ píše Monika Stirlingová, autorka životopisného románu o Andersenovi Divoká labuť.

Pohádkář, proslavený nesmrtelnými příběhy jako Malá mořská víla, Císařovy nové šaty nebo Ošklivé káčátko, totiž vášnivě rád cestuje. Na prvních putováních vystačí s jedněmi šaty, cylindrem a hůlkou. Cesty jsou pro něho útěkem z reality všedních dnů.

První Andersenovu tvorbu v rodném Dánsku totiž lidé zesměšňují a on se proto noří do svého snového světa. Mnohokrát se zamiluje do mužů i žen, ale jeho lásky nikdy nedojdou naplnění.

Jenny Lindová (1820–1887), operní zpěvačka přezdívaná „švédský slavík“, o jejíž přízeň se uchází, mu dokonce jednou řekne:

„Nejste nic víc než malé dítě.“ Jednou z příčin milostných neúspěchů je možná i výška 185 centimetrů, většina Dánů totiž tehdy měřila maximálně 160 cm, a tak je o hlavu převyšoval. Navíc měl dlouhé nohy a velký nos a trpěl kvůli tomu komplexy.

Hypochondr s labilními nervy

Svoje neúspěchy a milostné touhy svěřuje svému deníčku, který po Hansově smrti v roce 1875 spálí jeho přítel Edward Collins (1808–1886) se slovy:

„Nebyl jsem schopný reagovat na tuto lásku a jemu to způsobilo spoustu utrpení.“ Edwarda, syna svého patrona, právníka se zájmem o umění Jonase Collina (1776–1861), Hans zbožňuje. V roce 1873 mu píše:

„Mám mnoho přátel, ano, a někteří mají o mne tak opravdový zájem, jako bych patřil k jejich nejužšímu rodinnému kruhu…

ale Vy, drahý příteli, Vy jste z mých přátel nejstarší, od doby, kdy jste mi pomáhal s latinskými kompozicemi…“ Edward mu, jak sám říká, „vidí až na dno jeho duše.“ Na vině Hansova stavu po roce 1872 není zranění z Innsbrucku, ale hypochondrie.

Ještě v květnu 1873 se totiž vydává do Švýcarska. Jde o jeho poslední cestovatelskou výpravu. Hans se ptá lékařů na svoje zdraví. Jeden potvrdí, že má srdce a plíce zdravé, ale labilní nervy. Na dalšího se naštve, sotva ho uvidí. Pomyslí si, že je naprosto k ničemu, protože mu nepotvrdí jeho bolístky.

Kukačko, kolika se dožiju let?

V dětství se Hans často ptá kukačky, kolik roků mu ještě zbývá. Přesně tak ho to doma učí. Vypěstuje si také obrovský strach, že ho pohřbí zaživa. Když usíná, na prsa si proto v dospělosti vždycky pokládá lístek se slovy:

„Nejsem mrtev, jen tvrdě spím!“ Neustále postonávající Andersen dostává na konci roku 1874 bronchitidu. Píchají mu morfium, aby mohl spát. Svět ho zajímá čím dál méně. 4. srpna 1875 ho spícího objeví Dorothea Melchiorová.

V kodaňské domácnosti Melchiorových v posledních letech žije. Tentokrát ale spí až příliš tvrdě. Právě zemřel.