Když se řekne klokan, našinec si vybaví Austrálii, pražské Bohemians a pohyb pomocí skoků. Není to však přitom tak dávno, tedy alespoň z evolučního hlediska, kdy tito sympatičtí vačnatci neměli o pohybu pomocí dalekých skoků ani ponětí.

Obraz stáda klokanů skákajícího po rudé poušti před zapadajícím sluncem je jedním z ikonických symbolů Austrálie. Ovšem makropodi, tedy skupina, kam patří klokani nebo třeba valábové, nebyli vždy vášnivými skokany.

Podle studie britských a švédských vědců se ještě před 25 miliony lety pohybovali jinak.

Vzpomínky na minulost

Podle jejich studie charakteristický klokaní skok, který byl dosud považován za vrchol evoluce těchto zvířat, ve skutečnosti představuje jen jeden z mnoha způsobů, jak se tito úžasně pohybliví živočichové vyvinuli.

Jejich pohybová variabilita jim přitom poskytuje netušené možnosti úspěchu v různých prostředích.

„Ve skutečnosti jsou moderní velcí skákající klokani v evoluci klokanů výjimkou,“ říká hlavní autorka studie paleontoložka Christine Janisová z Bristolské univerzity.

Dnes je Austrálie převážně vyprahlou krajinou, kde zvláště ve vnitrozemí převažují stepi, polopouště a pouště. V minulosti tomu ovšem bylo jinak, čemuž nasvědčují i nové objevy týkající se klokanů.

„Velcí klokani byli ještě před padesáti tisíci lety mnohem rozmanitější, což může znamenat i to, že tehdejší životní prostředí v Austrálii bylo poněkud odlišné od toho dnešního,“ podotkla Janisová.

Běhání i šplhání

Vědci sáhli do fosilních záznamů a zkoumali holení kosti a paty klokanů, aby zjistili, jak se v průběhu času měnily jejich znaky.

Z jejich analýzy vyplývá, že pro moderní klokany typické vytrvalostní skákání vyšší rychlostí bylo v minulosti u makropodů docela vzácné. Raní makropodi, kteří žili před 25–50 miliony let, byli menší než dnes, a dokázali běhat i šplhat.

Moderní klokani od té doby dosáhli optimální hmotnosti pro efektivní skákání, například klokan rudý váží až 90 kilogramů a samci klokana východního šedého kolem 66 kilogramů.

U větších klokanů se v minulosti mohla buď vyvinout specializovanější anatomie, například dlouhé štíhlé patní kosti pro efektivní skákání vyšší rychlostí, nebo mohli používat jiné způsoby lokomoce při vyšších rychlostech, aby lépe překonávali terén.

Všichni dnešní klokani stále používají k pomalému pohybu kvadrupedii, která u větších druhů přechází v pentapedální lokomoci, kdy používají ocas jako pátou končetinu. S pozdně pleistocenním vymíráním se chůze klokanů stala méně rozmanitou.

„Předpoklad, že rostoucí sucho na celém kontinentu po konci miocénu selektivně zvýhodnilo skákající klokany, je však příliš zjednodušující,“ uzavírá Janisová.