Od chvíle, kdy si člověk uvědomil svou existenci, zároveň pochopil, že jeho pobyt na světě není nekonečný.

Království smrti však působilo děsivě, i z toho důvodu vznikla řada náboženství či některých filozofických škol, které se s fenoménem smrti snažily vypořádat.

Jejich leitmotiv zní jednoduše, společně s Bobem Dylanem hlásají, že smrt absolutní konec neznamená.

Do nebíčka nebo do peklíčka?

Náboženství: Křesťanství

Počet stoupenců: 2,2 miliardy

Vznik: 1. století

Rozšíření: Evropa, Amerika, střední a jižní Afrika, Austrálie a Oceánie

Zejména ve středověku bylo z pohledu církevního učení pozemské bytí nedůležité, mnohem podstatnější měl být život posmrtný. To mimo jiné souviselo i se záměrem církve udržet si své mocenské postavení.

Smrt byla na denním pořádku, svět té doby válcovaly války, morové epidemie nebo hladomory a člověk se s jejím fenoménem musel nějak vyrovnat. Z té doby, zhruba ze 14. století, pak pochází i symbol smrti, tedy kostra v černém hávu držící kosu.

V křesťanské víře hraje zásadní úlohu zmrtvýchvstání. Takové, jaké prožil zakladatel této víry Ježíš Nazaretský. „Když se tedy káže o Kristu, že byl vzkříšen z mrtvých, jak mohou někteří z vás popírat zmrtvýchvstání?

Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! (…) Kristus ale byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých. Jako skrze člověka přišla smrt, tak skrze člověka přišlo zmrtvýchvstání,“ píše se v Novém zákoně v Prvním listě Korintským.

Co člověka čeká po smrti? Možnosti má tři, v nabídce je zde ráj, peklo a také očistec. Konstrukt očistce uznávají katolíci, naopak protestanti se proti němu vymezují, protože nemá oporu v bibli.

Nebe je samozřejmě ideálním místem, které si smrtelník ani nedokáže představit: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, jež ho milují,“ slibuje v Novém zákoně Ježíš.

Hříšníky naopak nečeká nic příjemného. Po věčných mukách pekelných asi nikdo netouží. Podle Ježíšova učení je peklo neuhasitelným a věčným ohněm, kdo skončí každý, který do konce svého života odmítá přijmout víru a umírá ve smrtelném hříchu.

Zemřelou duši čeká soud, který rozhodne, na které místo se odebere. A aby toho nebylo málo, jedná se hned o dvojí soudní přelíčení. První následuje ihned po smrti, to druhé pak na samém konci světa.

Čtyři otázky u hrobu

Náboženství: Islám

Počet stoupenců: 1,5 miliardy

Vznik: 7. století

Rozšíření: Severní Afrika, západní, střední a jihovýchodní Asie, Rusko, Evropa

Islám, křesťanství a také judaismus vycházejí ze stejných kořenů. Věřící muslim by před svou smrtí měl odříkat vyznání víry. Na prahu věčnosti pak anděl smrti Izra’il oddělí duši od těla a doprovodí ji k soudu první instance. Zde je nad zemřelým vynesen ortel, buď ráj, nebo peklo.

Ovšem i ten, koho čeká ráj, nemá ještě vyhráno. Musí se vrátit ke svému hrobu, kde jej čekají čtyři otázky: „Kdo je tvůj Bůh? Kdo je tvůj prorok? Jaké je tvoje náboženství?

Kam směřuje tvoje modlitba?“ Až čtyři správné odpovědi (Alláh, Mohamed, islám, k Mekce) otevírají cestu k poslednímu soudu, kde se dobré skutky násobí desetinásobně.

Kdo u hrobu neuspěje, musí se nechat trýznit trestajícími anděly s železnými palicemi ranami do obličeje a na záda.

Mučedníci mají cestu do ráje otevřenou, radikální islámští duchovní, kteří toto náboženství vykládají zvráceným způsobem, jim zde slibují potěšení s pannami. I proto se řada mladých muslimů nechá navést k sebevražedným atentátům.

Podle učení islámu ani ten, kdo skončil v pekle, není zcela zatracen. Když si zde svůj trest za hříchy „odkroutí“, i jeho může po nějaké době čekat bezstarostný ráj.

Náhlá smrt je zvláště zlá

Náboženství: Hinduismus

Počet stoupenců: 900 milionů

Vznik: 1. tisíciletí př. n. l.

Rozšíření: Indie

Učení hinduismu věří v koloběh života. Hinduisté kladou důraz na to, aby do smrti člověk vstupoval za meditování a s dobrými myšlenkami. To totiž ovlivňuje formu převtělení.

Proto je náhlá smrt při nějakém neštěstí zvlášť zlá, a zemřelý si už tak nestihne vylepšit svou karmu.

Člověk se může převtělit v boha, člověka nebo také v rostlinu nebo živočicha. Také bohové umírají a převtělují se. Když nějaký hinduista zemře, jeho mrtvé tělo je umyto, namazáno olejem a spáleno.

Je pro něho štěstím, když se potom popel rozptýlí do posvátné řeky Gangy, a tak se znovu vrátí do koloběhu života. Na pevnině se zbytky po spálení jednoduše zahrabou. Dříve býval rozšířen drsný zvyk, že vdova byla upálena zaživa i se svým zesnulým manželem.

Indická vládní místa již tuto praxi zakázala, nicméně v některých odlehlejších místech Indie k ní stále dochází.

Snaha o harmonii

Náboženství: Čínské tradiční náboženství

Počet stoupenců: 400 milionů

Vznik: 1. tisíciletí př. n. l.

Rozšíření: Čína, Korea, Vietnam

Mezi čínská tradiční náboženství patří například konfucianismus nebo taoismus. Oba tyto směry nejsou náboženstvím v evropském slova smyslu, spíše balancují na hraně filozofie.

Taoismus na rozdíl od konfucianismu obrací pozornost člověka od vnějších pravidel a správných vzorců chování do jeho nitra, k všeobjímajícímu principu tao a ke snaze o harmonii s ním.

Taoisté vnímají smrt jako součást přirozeného koloběhu přírody, nad kterou se není nutné se nijak zvlášť pozastavovat. Vyznavači této filozofie věří, že člověk, který dosáhne dokonalé harmonie s prapůvodním principem tao, se stane nesmrtelným.

Prastaré čínské texty jsou plné příkladů, kdy taoističtí mistři se dožili i několika stovek let a poté vstoupili na nebesa. Nejedná se však o nesmrtelnost v lidské podobě, spíše o proměnlivost různých věcí.

Posmrtný život pak čínská náboženství příliš neřeší. Strach ze smrti Číňané kompenzovali touhou po nesmrtelnosti. Někteří podnikavci si z této dychtivosti udělali solidní živnost.

Nazývali se fang – š‘ a skrze své domnělé umění se snažili získat i mocenské pozice.

Tito „technologové nesmrtelnosti“ prohlašovali, že se naučili metodám překonávajícím smrt od bytostí, které dosáhly nesmrtelnosti před dávnými časy a nyní žijí v ráji na vzdálených vrcholcích hor.

Základem jejich metod bylo posílení základních životních substancí. To mohlo probíhat pomocí hlubokého dýchání, tělesného cvičení nebo speciálních diet, kde se třeba pily nápoje s obsahem zlata.

Podle tehdejších představ byla nebesa určená jen vyvoleným duším pocházejícím z královských rodů. Nicméně, ani to krále nijak neuklidňovalo, jsou doloženy výpravy, které na jejich příkaz měly nalézt ony hory, kde nesmrtelné bytosti žily.

Životy tvořící řetězec

Náboženství: Buddhismus

Počet stoupenců: 380 milionů

Vznik: 5 století př. n. l.

Rozšíření: Indie, východní Asie, Japonsko

Už ve staroindických představách byla patrná víra v převtělování. Fakt, že smrt neznamená absolutní konec, přijal za svou nejen hinduismus, ale i buddhismus.

Každý lidský jedinec se po své smrti narodí znova jako jiný, znovuzrozený člověk, bůh, démon nebo třeba zvíře, a jednotlivé životy každé bytosti tak tvoří nekonečný řetězec bytí v různých formách.

Buddhismus má podobně jako jiné duchovní směry více podob. Jedním z nich je tibetský lámaismus, do jehož okruhu spadá mimo jiné i Tibetská kniha mrtvých. Pro buddhisty je smrt jedním z naplnění zákona karmy.

Nový život, který teprve přijde, se odvíjí od skutků v tom starém. Poslední myšlenka či emoce, kterou člověka napadne před smrtí, má výjimečně mocný účinek na bezprostřední budoucnost a může zásadně karmu vylepšit.

Buddhistické texty také popisují hrůzné utrpení bytostí v prostorách ne nepodobných peklu. Peklo je však také stavem vědomí a toto utrpení se nemusí odehrávat po smrti, ale již v současném těle.

To souvisí se zákonem karmy, podle něhož naše činy dříve či později přinesou své ovoce.

Učení buddhismu vzniklo i proto, aby se člověk od věčného koloběhu života a smrti osvobodil. Základem všeho je potlačení vlastního egoismu, byť třeba i nevědomého, svých tužeb a vášní.

Cílem člověka by tedy mělo být dosáhnout stavu blaženosti, kdy už ho žádné vášně nesžírají.

Tři druhy trestů pro duši

Náboženství: Judaismus

Počet stoupenců: 35 milionů

Vznik: 2 tisíciletí př. n. l.

Rozšíření: Izrael, Evropa, USA

Byť se tato náboženství dvakrát nemilují, je z judaismu odvozeno křesťanství i islám. Ovšem důraz na posmrtný život není v judaismu tak velký jako u jeho mladších příbuzných.

Židé pohlížejí na život jako na dar od Boha a na smrt jako na smutný, ale nutný závěr dobře prožitého života. Život je ovšem pro Židy velmi důležitý. Přesto neznamená vše, je jakousi předsíní před vstupem do další dimenze.

I judaismus má své podsvětí a rozhodně to není příjemné místo. Je obklopené temnotou, hříšníky zde čeká hora muk a podsvětní řeka.

Nejstrašnější místa židovského pekla zvaného še‘olu jsou určena kriminálníkům, zejména vrahům, nebo nepohřbeným osobám, ale i nežidovským národům, což ovšem uznává jen ta nejortodoxnější a fundamentalistická část Židů.

Existují zde tři druhy trestů. Zbloudilá duše se uloží do lože, což nezní tak strašně. Ovšem ona postel je plná buď ohně, červů, nebo sucha, a mrtvý tak zakouší věčnou žízeň. V knize Izajášově se mimo jiné píše:

„I nejhlubší podsvětí je kvůli tobě rozrušeno, čeká na tvůj příchod, probudilo kvůli tobě přízraky všech vojevůdců země. Všechny krále pronárodů přimělo vstát ze svých trůnů. Ti všichni se ozvou a řeknou tobě: „Také jsi jako my pozbyl síly? Už jsi nám podoben.

Do podsvětí byla svržena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů.“

Kdo v životě nehřešil, ten se pochopitelně tomuto ponurému místu vyhne. Před Hospodinem jej čeká zpověď a poté jsou mu otevřeny brány nebeského paláce.