„K boji!“ křičí velitel. Muži zaujmou pevný postoj, zamíří na cíl a pálí na něj jednu přesnou střelu za druhou. Jak ale vlastně takový výstřel probíhá a co se s kulkou děje poté, co hlaveň zbraně opustí?

Projektil (neboli střela, lidově kulka), střelný prach a zápalka. To vše je umístěno v kovové nábojnici a dohromady tvoří náboj. Aby se kulka z hlavně prodrala ven, je třeba nejprve vyvolat hoření zápalky stiskem spouště.

Následně vzplane i střelný prach a uvolněné plyny se začnou rozpínat všemi směry. Vyvolaný tlak začne působit na kulku a vytlačí ji ze zbraně.

Trajektorie jejího letu je ovlivněna hlavně velikostí prachové náplně, gravitací a odporem vzduchu, ale i větrem či teplotou.

Závod s časem

Těsně po opuštění hlavně dosahuje nejvyšší rychlosti, takzvané úsťové. Ta je jedním ze stěžejních parametrů, které u střelných zbraní sledujeme – čím je vyšší, tím dál zbraň pravděpodobně dostřelí. Například revolver Smith &

Wesson 629 ráže .44 Magnum střela opouští rychlostí až 520 m/s, což je téměř čtyřikrát víc, než na kolik to dokáže rozjet nejrychlejší auto světa.

Z legendárního lehkého kulometu BREN letí rychlostí až 800 m/s, tedy asi třikrát rychleji než takový Boeing 747. Tankový kanón Rheinmetall Rh-120 opustí tempem 1750 m/s – pětkrát rychleji než zvuk.

Méně je někdy více

Největší vliv na úsťovou rychlost má délka a drážkování hlavně a velikost, hmotnost, hustota, ale i kinetická energie střely – taková, kterou je střela ze své náplně schopna načerpat.

Uvádí se v joulech, lze ji vypočítat pomocí hmotnosti a úsťové rychlosti střely a určuje takzvanou účinnost zbraně. Důležité však je, aby střela byla schopna zasaženému cíli ze své energie předat co nejvíce – ta s největší energií nemusí být nutně nejúčinnější.

Cesta k dokonalosti

Celá staletí se palné zbraně nabíjejí zepředu tak, že se do hlavně nasype odměřená dávka střelného prachu, vloží se střela a prach se malým otvorem zapálí. To je proces poněkud pomalý a nabíjet v leže tímto způsobem není zrovna praktické.

S prvním funkčním jednotným nábojem přichází roku 1812 švýcarský vynálezce Samuel Johannes Pauly (1766–1821).

Jeho francouzský kolega Casimir Lefaucheux (1802–1852) pak roku 1835 získá patent na náboj s kolíčkovou zápalkou a Louis Flobert (1819–1894) o 14 let později patent na náboje s okrajovým zápalem, které ve výrobě zůstanou dodnes.

Vesmírná přestřelka

Už roku 1638 pomůže Galileo Galilei (1564–1642) objasnit, že se vystřelená tělesa pohybují po parabolické křivce, které se později začne říkat balistická. Popisuje skutečnou dráhu letu střely od jejího opuštění hlavně až do zásahu cíle či dopadu na zem.

Můžeme ji vypočítat a matematicky vyjádřit, obecně se však popsat nedá, a to právě díky neustále se měnícím vnějším vlivům, které na střelu působí.

O poznání lépe by se střele letělo ve vzduchoprázdnu, kde by nemusela bojovat s odporem vzduchu a letěla by čistě setrvačností. Při takové přestřelce na kosmické lodi by tak střely svištěly po přímkách.

Vize budoucnosti

V hollywoodských akčních trhácích naopak můžeme vidět takové, které doletí i za roh budovy a zasáhnou nic netušícího nepřítele.

Podobná vymoženost se z filmových pláten do reality dostane v roce 2008, kdy agentura amerického ministerstva obrany DARPA začne vyvíjet střelu ráže 12,7 mm, která umí po opuštění hlavně korigovat směr letu.

To jí umožňuje optický senzor ve špičce a malá křidélka na plášti. A samozřejmě by to nebylo Rusko, aby se nepokusilo USA na poli vojenských technologií překonat.

Roku 2016 oznámí, že pracuje na podobně chytré střele, která bude schopna zasáhnout cíl až na vzdálenost 10 kilometrů!