„Pane lesní, na potoce mají cikány. Napočítala jsem jich tam 16 bez ženskejch. Jakživa jsem takovou partaj neviděla pohromadě,“ líčí s očima navrch hlavy starší žena lesníkovi v Lipnici na Českomoravské vrchovině o prázdninách roku 1912.
Rozčilená vesničanka, která běžela celá udýchaná podat lesníkovi zprávu o tom, co se v jeho revíru děje, přesně vystihuje, co si lidé v roce 1912 myslí o novém mládežnickém hnutí – skautingu. „Pořádat letní tábor pro mládež, jaké to jsou podivné novoty?
Kdo ví, jaké nepravosti se za tím skrývají…,“ šeptají si obyvatelé Lipnice nad Sázavou nedůvěřivě.
„Sodoma Gomora,“ říká si prostá žena, když vidí skupinku 15 chlapců s jedním dospělým, jak na louce vynášejí z dvoukolové káry táborovou výbavu… Se stížností ovšem neuspěje, protože správcem polesí u lipnického hradu je Josef Stránský, tchán organizátora tábora a gymnaziálního učitele Antonína Benjamina Svojsíka (1876–1938).
„To je v pořádku, teta. To je skautský tábor. Chlapci se budou učit životu v přírodě, nikomu nebudou škodit,“ uklidňuje lesník zmatenou ženu. Učitel Svojsík neponechal nic náhodě, k táboření vybral vhodné místo.
Okolí hradu Lipnice zná jako své boty, každé léto sem jezdí s rodinou. K postavení tábora si vyjednal povolení, a tak ani protesty místních nepomohou. Naštěstí lidé brzy zjistí, že se chlapci chovají slušně.
Správná zábava pro kluky
Svojsík už koncem července roku 1911 navštěvuje Anglii. Nejede se tam ovšem rekreovat, ale seznámit se s novou formou mimoškolní výchovy – skautským hnutím, které v roce 1907 založil anglický voják Robert Baden-Powell (1857–1941).
Vydává se kousek za Londýn, kde spatří partu asi 11letých kluků. Mají krátké kalhoty a košile, na hlavách široké klobouky a kolem krku tmavomodré šátky – součást skautských krojů. Kolem tábora nachází vzorný pořádek.
Chlapci si sami vaří, pracují, sportují a hlavně nikdo se s nikým nehádá. Svojsík odjíždí zpátky s přesvědčením, že tohle je ta pravá zábava pro dospívající chlapce.
Začíná pracovat na založení podobné organizace i v Čechách… Sotva skončí prázdniny, dává na žižkovské reálce, kde učí, dohromady skupinku kluků, se kterou vyráží do přírody.
„Budeme stavět stan,“ řekne jim na jedné z prvních schůzek, které většinou míří do Prokopského údolí u Prahy. Jakmile se nevzhledný balík armádní celtoviny promění v přístřešek, kluci skáčou radostí.
Když si v kotlíku jako správní zálesáci uvaří oběd, je rozhodnuto. „Uspořádáme v létě tábor,“ slíbí jim jednoho dne Svojsík a sklidí obrovské ovace. Obrátí se proto na Zemskou komisi pro ochranu dětí s žádostí o finanční podporu.
Získává 300 korun (průměrný měsíční plat tehdy činí 40–50 korun). Z peněz pořídí táborovou výbavu – vozík, nářadí a nádobí. Celty na stany půjčí armáda.
Zvládnou 300 kilo i 30 kilometrů denně
Dne 13. července 1912 se u žižkovské reálky schází 13 chlapců ve věku 11–18 let. Čekají na svého vedoucího, učitele Svojsíka. Cestou se k nim připojují ještě další dva chlapci.
Skupinka táhne s sebou dvoukolák, na kterém má naloženo neuvěřitelných 300 kilogramů táborové výbavy. Z Prahy míří na Vysočinu. Jdou svižně a u nákladu se všichni chlapci poctivě střídají. Denně ujdou asi 30 kilometrů a pátý den konečně dorazí do svého cíle.
Uprostřed vysokého lesa se před nimi otevře malá mýtinka obklopená stromy. Zůstanou tu čtyři týdny a zprávy o prvním skautském táboře u nás se dostanou i do novin.
Svojsík po návratu domů jedná o tom, že by se český spolek skautů stal součástí tělovýchovného spolku Sokol. Když neuspěje, zakládá v roce 1914 spolek Junák – český skaut. S letními tábory se nato roztrhne pytel.
Rok po Svojsíkovi vyráží do přírody se skauty i další pražský učitel Jan Pulkrábek. Tábor uspořádá u Pelíškova mostu na Sázavě (poblíž Českého Šternberka). Rozhodne se, že chlapci nebudou spát na jehličí, ale na slamnících.
S tím kohosi napadne vybudovat pro stan podsadu. Táborníci tak získají mnohem více prostoru a navíc si vytrénují svoji zručnost. Český vynález pak obdivují všude po světě. Skautský časopis Vůdce v roce 1936 dokonce přináší novinku – skládací podsadu.
