Japonci na jaře roku 1938 získávají během druhé čínsko-japonské války kontrolu nad severní Čínou. 6. června 1938 obsazují Kchaj-feng v provincii Che-nan a dorážejí na město Čeng-čou, které je důležitým železničním uzlem.

Čankajšek (1887–1975), vůdce Čínské národní strany, chce za každou cenu zabránit dalšímu postupu nepřátelské armády, která má namířeno na jih a na západ jeho země.

„Řešením je prorazit hráze na Žluté řece,“ navrhuje jeho blízký spolupracovník Čchen Kuo-fu (1892–1951). Čankajšek v tom vidí spásné řešení. Vojáci proto 5. a 7. června 1938 vyhodí do povětří hráz u Chua-jüan-čou.

Falešné oběti

Voda se rozlije v provinciích Che-nan, Ťiang-su a An-chuej. Zaplaví půdu o rozloze asi 54 000 km2. Povodeň řízená vládou splní svůj účel. Japoncům se nepodaří obsadit Čeng-čou, ale proniknou do Wu-chanu, dočasného sídla vlády. Povodňová vlna zatím přemění krajinu k nepoznání.

Pole nerodí ještě několik let poté a není je ani z čeho zavlažovat, protože kanály zaneslo říční bahno. Utonulých obětí je podle oficiálních údajů Kuomintangu na 800 000, postižených celkově až 12 milionů, může ale jít o zkreslený údaj.

Tehdy totiž dochází k bitkám mezi Čínskou národní stranou, komunisty a japonskou armádou, a proto přesný počet obětí nikoho nezajímá. Úředníci, kteří by je měli evidovat a počítat, z postižené oblasti už dávnou utekli. Vláda dokonce vydává část obětí povodní za oběti japonského bombardování…

Žně propagandy

„Za povodně může vláda,“ zuří prostí Číňané, většinou obyčejní rolníci, kteří se potýkají s následky katastrofy. Někteří z nich zase obviňují útočící Japonce. Z dohadování o to, kdo je neštěstím vinen, nakonec těží hlavně Komunistická strana Číny. Vyplavení nespokojenci se stávají snadným terčem její propagandy.

Důsledky vládou zorganizované povodně naženou do jejích řad spoustu nových oveček.

Plánované opravy proražené hráze přeruší druhá světová válka, proto se uskuteční až v letech 1946–1947. Teprve pak se Žlutá řeka vrací zpátky do svého původního koryta.

Zkrotit se ji ale stále úplně nedaří, třebaže roku 1955 vyhlašuje čínská vláda plán, jak během příštích 50 let vybudovat rozsáhlá protipovodňová opatření.

Mrtví se přepočítávají

Součástí plánu se stává oprava a posílení současných hrází a budování dalších. Klíčem k úspěchu ale je i zalesnění sprašových oblastí, aby usazeniny z nich nezanášely koryto řeky.

Rodí se kontroverzní projekt monstrózní přehrady Tři soutěsky na řece Jang-c´-ťiang v provincii Chu-pej, k jejímuž zprovoznění dojde roku 2012.

Mezitím, co se vše připravuje a horečně se staví, čínská komunistická strana přehodnocuje i oficiální počty mrtvých povodně z roku 1938. V roce 1994 mluví o 900 000 utopených a 10 milionech lidí bez domova.

Výzkumy prováděné odborníky v archivech ale uvádějí i další, dokonce nižší čísla: 400 000–500 000 mrtvých, tři miliony uprchlíků a pět milionů dalších postižených. Skutečný dosah katastrofy nejspíš už navždy zůstane v oblasti spekulací.