Před vámi zamračený Jan Žižka, nedaleko vyplazuje jazyk Albert Einstein a zdáli kyne Tom Cruise. Stroj času? Jistě. I tak lze vnímat muzeum voskových figurín.

Očekávání, že v době všudypřítomného videa, internetu a sociálních sítí, ztratí význam a zaniknou coby zastaralá forma zábavy, se nenaplnila. Zájem o vosková panoptika neklesá a dokonce se otevírají nová. Přitom to všechno začalo už ve středověku. Na hřbitově.

Aby král nehnil lidem na očích

Královský pohřeb je dlouhý rituál. Třeba tělo Karla IV. (1316–1378) je nejprve 11 dnů vystaveno v audienční síni, teprve poté začínají čtyři dny trvající smuteční obřady. Rakev je přenášena z jednoho kostela do druhého a v každém je nějaký čas vystavena.

Pohřbeno je tělo teprve 16. prosince, téměř tři týdny po smrti. V Anglii to mají podobně. Horké nebo naopak vlhké počasí však má následky na tělo neblahé, a pro krále nedůstojné.

„Přes určitou snahu po uchování, tělo hnilo, někdy doslova explodovalo, což bylo poněkud nepříjemné a krále nedůstojné. Bylo třeba vymyslet alternativu,“ píše britský historik Richard Southern.

Proto se od 14. století začínají vyrábět figuríny, které jsou nošeny nad rakví. Tělo navlečené do panovníkových šatů mívá dřevěné, ruce a realisticky vymodelovaná hlava je z vosku.

Po pohřbu jsou tyto figuríny ponechány u hrobů nebo v kostele a stávají se oblíbenou atrakcí. I když ne všichni se k nim chovají s patřičným respektem a některé figuríny dostávají zabrat natolik, že musejí být opravovány nebo rovnou uklizeny.

V Anglii je jako poslední podle tohoto zvyku zhotovena figurína Jakuba I. (1566-1625), při pohřbech jeho nástupců už na rakvi leží pouze královská koruna na polštáři.

Voskového panáka chce každý

Rozhodně to však neznamená konec voskových figurín. Právě naopak.

Když francouzský dvorní malíř a sochař Antoine Benoist (1632-1717) ve svém pařížském domě uspořádá výstavu třiačtyřiceti voskových figurín zpodobňujících významné členy královského dvora, je z toho takový hit, že nadšený Ludvík XIV (1638–1715) dovolí výstavu ukazovat po celé Francii.

Benoist se stává hvězdou, favoritem královského dvora a v roce 1681 také členem Královské akademie malířství a sochařství. V roce 1684 ho dokonce anglický král Jakub II (1633—1701) zve do Londýna. Chce, aby vytvořil voskové sochy členů jeho dvora.

Novou módu si pochopitelně nemohou nechat ujít ani další panovníci, a tak mají brzy své voskové dvojníky všichni, od ruského cara Petra Velikého (1672–1725), až po dánského krále Kristiána VI. (1699–1746), pro kterého ji zhotoví dvorní malíř Johann Salomon Wahl (1689-1765).

A nezůstává jen u králů. Brzy platí, že kdo z dvořanů nemá svého voskového panáka, jako by ani nebyl.

Po králích lákají vrazi

Objevuje se také nový druh podnikání. Mít svou voskovou podobiznu je super, ale doma v komoře je k ničemu. A tak se začínají objevovat panoptika voskových figurín.

K nejznámějším patří Pohyblivé panoptikum anglického královského dvora, které od roku 1711 provozuje v Londýně Mary Salmonová (1650-1740) a vystavuje v něm přes 140 postav, některé dokonce pohyblivé díky zabudovanému hodinovému stroji.

Ve Francii si v roce 1776 otvírá jako turistickou atrakci voskové panoptikum švýcarský lékař a nadšenec Philippe Curtius (1737-1794). Činí tak poté, co se výstavy jeho děl setkávají už několik let s mimořádným úspěchem.

Curtius je také první, kdo pochopí, že s panovníky a dvořany si nevystačí.

Proto v roce 1783 otvírá první strašidelné panoptikum nazvané Jeskyně velkých zlodějů, později přejmenované na Komnatu hrůzy, kde vystavuje voskové postavy slavných zločinců, jejich činů i neslavných konců.

Legenda má jméno Tussaud

Kromě toho všeho se ovšem Curtuis o nesmrtelnost fenoménu voskových figurín zaslouží ještě další věcí. Nadchne pro ně a zasvětí do umění jejich výroby svou chráněnku, dceru své hospodyně Marii Grosholtzovou (1761–1850).

Ukáže se tak talentovanou, že je pozvána do Versailles jako učitelka umění královy sestry, princezny Alžběty Filipíny (1764–1794).

Ironií osudu je o ovšem pár let později nucena své žačce vytvořit posmrtnou masku, když je během francouzské revoluce popravena krvelačnou lůzou. Pro přitom jako oblíbenkyně dvora unikne smrti je o vlásek.

Nakonec se v roce 1802 rozhodne opustit manžela Françoise Tussauda i Francii. Bere děti, balí sbírku figurín a stěhuje se do Anglie, kde s ní nejprve putuje od města k městu a nakonec v roce 1835 otevírá Muzeum Madame Tussaudové.

K původní Curtiosově sbírce doplněné svými výtvory, včetně posmrtných masek francouzskou lůzou popraveného královského páru, postupně přidává další, hlavně anglické celebrity, od Horatia Nelsona (1758–1805) po sira Waltra Scotta (1771–1832).

Nakonec v roce 1842 přidá i tu svou (dnes stojí u vstupu do muzea a „vítá“ návštěvníky), předá podnik synům a odejde na odpočinek.

Ačkoli roku 1925 požár mnoho figurín poškodí, historický základ sbírky zůstává nepoškozen a tvoří základ muzea, které je dodnes jednou nejnavštěvovanějších turistických atrakcí Londýna. Kromě toho se stává institucí s pobočkami po celém světě. Od Nizozemska a Německa, přes Čínu, až po USA, Kanadu a Austrálii.

Voskovkám se daří

Madame Tussaud je sice stává legendou a téměř synonymem pro panoptika voskových figurín, rozhodně však není sama. Do konce 19. století má muzeum voskových figurín téměř každé velké město.

Řada se jich přitom specializuje pouze na určitou oblast, od medicíny po sport.

K nejúspěšnějším patří Hollywood Wax Museum, které od roku 1965 nabízí téměř výhradně figuríny filmových herců v jejich nejslavnějších rolích a je považováno za vůbec největší atrakcí tohoto druhu v Americe.

Národní prezidentské Muzeum v Keystone pro změnu nabízí figuríny prezidentů, kterým sekundují politické osobností celého světa.

Velmi oblíbené jsou stále komnaty hrůzy, věnované slavným zločincům, nebo příšerám, Draculou počínaje Hannibalem Lecterem konče.

Nevzdají to ani ve 21. století

Některým slavným muzeím však v novém tisíciletí záplava nových atrakcí zlomí vaz.

Ať už je to kalifornský Movieland nabízející v letech 1960 až 2005 sbírku více než 300 filmových osobností, nebo Muzeum voskových figurín Louise Tussauda v Norfolku, které nezachrání ani status kultovní atrakce.

Proslavila se totiž tím, že žádná z figurín se nepodobá tomu, koho má představovat. Ať už je Hitler nebo Beatles. Naštěstí to zdaleka neznamená konec fenoménu muzeí voskových figurín. Jejich popularita dokonce v posledních letech roste.

Otvírají se stále nové, v roce 2005 například v indické Kalkatě, mnohá zavedená expandují a otvírají nové pobočky, francouzský Grévin třeba v Praze. Takže až někde na toulkách světem nějaké objevíte, zajděte.

Pobavíte se a možná pocítíte i ten závan staletí, která za sebou historie voskových figurín má.