Vysoký černovlasý muž s pronikavě hnědýma očima a tváří poďobanou po neštovicích hrdě stojí v breconské soudní síni v anglickém Walesu. „Z domu Richarda Price odcizil tři bochníky chleba, kus slaniny, sýry a další zboží,“ dočteme se 15. listopadu 1848 v obžalobě, která zlodějíčka Josepha Bolitha Johnse (1826–1900) pošle za mříže.
„Odsuzuje se na 10 let žaláře,“ rozhoduje soudce, sir William Erle (1793–1880). Josephovi příliš nepomůže jeho zbrklé chování a rozohňování se před soudem. Podobný případ o den později přitom dostane jen tříměsíční trest!
Pro Josepha začíná neradostná doba, během které pozná řadu anglických věznic. Od londýnského Millbanku, Pentonville či Woolwichu až po Dartmoor ležící nedaleko Princetownu v hrabství Devon. Při převozu se Josephovi podaří prvně utéct. Ruka zákona ho ale brzy najde.
2. února 1853 Joseph Johns prvně stane na půdě západní Austrálie, v té době britské trestanecké kolonie. Tady si má odsloužit zbytek trestu. O dva měsíce později je za dobré chování podmínečně propuštěn. Živí se odchytem koní.
V srpnu 1861 chytí hřebce a vypálí mu svou značku. Těžko říct, zda ví, že koně krade, nebo si myslí, že vážně nikomu nepatří. Výsledek je ale jasný: vězení. V noci se mu ale podaří uniknout z cely, ukrást koně smírčího soudce a zmizet!
Vše šlape jako na drátcích až do roku 1865. Johnse, v té době zaměstnaného na jedné z farem, totiž obviní z vraždy!
Josephovi se vaří krev. „Jsem nevinný! Nikdy bych nikoho nezabil!“ křičí pořád dokola. A zdá se, že má pravdu. Jenže soud mu neuvěří. Za svou nevinu se Johns bude prát až do konce svých dní. Na začátku listopadu Johns s kumpány uteče.
Není to žádný um, vyhlídne si příhodný okamžik během povinných prací venku – a obezřetně se i s několika kumpány vytratí. Tehdy si vyslouží přezdívku Moondyne Joe, podle místa v Avon Valley, kde údajně zabíjel.
Partičku polapí o měsíc později policie vedená stopařem Tommym Windichem 37 kilometrů východně od západoaustralského Yorku.
Moondyne Joe je odsouzen na 12 měsíců v okovech. Verdikt mohl být mírnější, kdyby nebyl ozbrojen. Nebyl by to ale Joe, aby si se situací nedokázal poradit. Podaří se mu okovy přeříznout a v srpnu 1865 je i s několika dalšími vězni zase na svobodě!
„Musíme se dostat víc na jih,“ spřádá plán. V obchodech nakradou vybavení i zásoby a pustí se skrz nehostinnou buš. 26. září ale zmerčí jejich stopu policie a za tři dny je pochytají 300 kilometrů severovýchodně od Perthu.
Moondyne Joe tentokrát inkasuje pět let tvrdých prací. Strážci se již nechtějí nechat doběhnout a Joea hlídají jako oko v hlavě. Ani to však nepomůže. Joea nezastaví ani vysoké zdi věznice Fremantle. Uteče nenápadně – a přitom přímo před zraky dozorců!
Každý den krumpáčem láme kameny. Vozí mu je raději do areálu věznice – aby nemohl utéct. Jenže Joeho dílo ne vždy zase odvezou. A tak se vězeň ohání krumpáčem – třikrát do kamenů, jednou do zdi.
Časem z kamenů nashromáždí zeď – a za tou se 7. března 1867, pár metrů od stojících dozorců, ztratí. Stačí odvalit kameny od díry, kterou tu potají vysekával. Na dva roky se po něm slehne zem.
Do vězení se vrátí až 22. března 1869, kdy ho policie lapne v jednom vinném sklepě. Další dva roky si již Joe odsedí natvrdo. Po podmínečném propuštění se ožení, ale mnoho štěstí ho nečeká. Projeví se u něj duševní choroba a dožije v blázinci.
