„Znám vás jako své boty,“ říká se. A opravdu, boty o nás prozradí mnohé, a tak je tomu už od pradávna. Někdo klidně chodí bosky, jiný si potrpí na dlouhé špičky, kterými dává svému okolí na vědomí, že je Pan Někdo a užívá si vysoké společenské postavení.
Makedonský král Alexandr Veliký (356 př. n. l. – 323 př. n. l.) táhne i s 35 000 vojáky do Persie bos, zpátky si kromě velkolepého vítězství přiváží i boty. Není to ale jeho zásluha, inspiraci pochytil mezi obutými Peršany.
Řecké sandály jsou pak velmi jednoduché, protože se skládají pouze z podešve a pásků. Tehdejší ševci už dokázali kůži zvláčnit olivovým olejem a obarvit ji. Co víc, rozlišovali obuv na pravou a levou nohu.
Po nich na tuhle důležitou drobnost lidé na dlouhá staletí zapomněli. Obrovská armáda 8000 obutých hliněných vojáků doprovází v čínském Xianu prvního čínského císaře Čchin Š’Chuang-ti ve 3. století př. n. l. na cestě na onen svět.
Přitom bot se tu nachází hned několik typů. Jeden má lukostřelec, jiný vozataj a další kopiník. Mistři sochaři se tu zkrátka vyřádili, i když práci měli vzhledem k jednoduchosti tehdejší čínské obuvi celkem snadnou.
V čem chodil Jan Křitel?
Jan Křitel v 1. století n. l. odchází jako mladík do pouště, kde se připravuje na své poslání. Ve 30 letech se stává kazatelem a v řece Jordán křtí snad i Ježíše Krista. Patří fragment sandálu uložený v relikviáři sv.
Maura ze 13. století v západočeském Bečově nad Teplou právě jemu, jak se dlouhá léta traduje? Odpověď nám dávají nejnovější analýzy. Datování torza boty vědci odhadují až na dvě století po jeho smrti.
Čím delší, tím lepší
Úzké střevíce z měkké kůže, bez podrážek a s dlouhou zatočenou špičkou, tak vypadá středověká móda ve 12.–15. století. Lidé si na ní velmi zakládají: „Já mám boty, jsem tedy někdo.“ O vzniku „zobákovitých“ bot existují dokonce legendy.
Hrabě Fulko z Anjou (1043–1109) si je prý vymyslel dokonce už v 11. století, aby zakryl hlízovitý výrůstek na svém prstu.
Dalším „vynálezcem“ se měl stát samotný anglický král Jindřich II. (1133–1189), který pro změnu nechtěl poutat pozornost na svá obrovská chodidla. Na oblibě získávají v 15. století dřeváky.
Dřevo také tvoří podrážky přezůvek, které chrání koženou obuv před poškozením. Ostatně, za vznik slova sabotáž (úmyslné znemožňování výroby) o několik století později, už v době průmyslové revoluce, vděčíme také dřevákům.
Francouzsky se totiž nazývají sabbots. A jak to tehdy bylo? V jedné francouzské vesnici vyráběli poddaní dřeváky za bídných pracovních podmínek. Jednoho dne se proto vzbouřili, naházeli své dřevěné výrobky do strojů, a tím je zcela zničili. Zkrátka sabotovali výrobu.
