Umíte si představit, že byste po vzoru Marka Pola strávili na cestách celkem 24 let svého života? Možná je to hezká představa nepracovat a jen tak se plavit po moři nebo pochodovat po svých po souši.

Nejspíše by vám neušlo, co se kolem vás děje a neudělali byste spoustu chyb jako slavný cestovatel. Nebo ano?

Příběh Marca Pola (1254‒1324) inspiruje spoustu slavných cestovatelů. Dychtivě hltají Polův cestopis Il Milione a sní o tom, že se jednou dostanou do podobných dálek. Nezůstane jenom u snu, svoje představy si také splní.

Benátský kupec se tak nepřímo zaslouží o různé objevy dávno po své smrti, například Kryštofa Kolumba (1451‒1506) jeho dílko přimělo k úvahám, jak se nejsnáze dostat do Číny.

Přesto už řada Polových současníků pokládá tohohle zajímavého chlapíka za lháře. Třeba vy máte po přečtení téhle slavné knížky pochybnosti: Není to všechno jenom bohapustý výmysl?“ Stejnou otázku si kladou také historikové.

A docházejí k názoru, že leccos opravdu nesouhlasí. Marco si ale stojí za svým: „Vypověděl jsem sotva polovinu z toho, co jsem viděl.“ Jak to je ve skutečnosti?

Přepočítá se u lodí

Slavný cestovatel ve třetí kapitole popisuje indická plavidla, která měla roku 1274 plout do Japonska:

„Každá loď má kryt, kterému se u nás říká paluba, na ní jsou komůrky neboli kajuty v počtu čtyřiceti a každá z nich pohodlně hostí jednoho kupce.“ Podle něj jde o pětistěžníky a dva ze stěžňů je možné je vytáhnout a poté uložit.

Italský archeolog Daniele Petrella z neapolské univerzity, který v Japonsku zkoumá vraky lodí z doby panování Kublajchána (1215‒1294), ale upozorňuje, že podle vykopávek byly lodi indické flotily třístěžníky.

To by se možná dalo označit za detail. Polo toho ale přehlédl mnohem víc.

Zapomíná na čaj, ženské nohy i zeď

Pijete čaj? Potom určitě víte, že pochází z Číny. Jenže Polo se o tradičním čínském nápoji – čaji vůbec nezmiňuje, přestože měl v Číně strávit asi 17 let. Současná britská historička Frances Woodová to považuje za zvláštní.

Ve svém líčení Marco úplně zapomíná i na známou krutou čínskou praktiku té doby, a to svazování ženských chodidel. Víš, proč k němu docházelo? Ženy díky tomu měly drobné a zdeformované nožky a téměř nedokázaly chodit.

Většinu času trávily doma a nemohly třeba manželovi utéct za milencem.  Nikde o tom není ani zmínka, přestože cestovatel popisuje oblečení čínských žen nebo jejich šperky.

A do třetice všeho úplně opomíjí Velkou čínskou zeď, Ta sice tehdy neměla tak velký význam jako v pozdějších dobách ani takovou délku jako dnes, ale přesto – určitě si také říkáte, že je to trochu divné.

Pochybnosti trvají

Záhadou je i to, že v cestopise najdeš jenom 18 vět napsaných v první osobě, tedy jako vlastní zážitek. Navíc na všechny narazíte hned v úvodu. A další otázka: Proč místo čínských výrazů používá perské, když na čínském dvoře údajně strávil takovou dobu?

Vzbuzuje to domněnky, že líčí vyprávění perských kupců, se kterými se jako obchodník stýkal. Také v archivech a dokumentech z Kublajchánovy doby nenarazíš na jedinou zprávu o tom, že by se na jeho dvoře Polovi podobný obchodník vyskytoval. Co na to vědci?

Historička Woodová se domnívá, že „Marco Polo nebyl zřejmě za celý svůj život o mnoho dál, než na rodinných obchodních sídlech v Konstantinopoli a u Černého moře.“ Takový názor ale vyvrací současný čínský historik Tang Pao-chaj.

Podle něho Polo líčí několik událostí, o kterých mohl vědět jenom člověk z chánovy blízkosti. Třeba o jeho obavách z narození syna ujgurského chána, který mohl ohrozit jeho moc. Nejasnosti ale přetrvávají a nejspíš i vy si teď lámete hlavu, jak to vlastně bylo. Odpověď na tuhle otázku nejspíš nikdo nezná.