O kolik nezapomenutelných zážitků by člověk přišel, nebýt jeho – dechberoucích chvílí v tenise, basketbalu a samozřejmě fotbalu.

Neuskutečnil by se bez něj třeba legendární moment, kdy Antonín Panenka pošle vršovickým dloubákem kulatý nesmysl doprostřed branky a udělá z Československa v roce 1976 mistry Evropy.

Dá se do něj kopat, házet ho, odpalovat nebo naopak chytat. S trochou nadsázky se dá říct, že míč je pro lidstvo stejně stěžejním „vynálezem“ jako třeba telegraf nebo automobil.

Dar vyspělé civilizace

První známé míče pocházejí od jedné z nejvyspělejších starověkých civilizací – z Egypta. Konkrétně jde o hračku, vyrobenou z lněných hadrů a provázku, nalezenou v dětské hrobce. Podle archeologů pochází z doby kolem roku 2500 př. n. l.

Zahanbit se v tomto ohledu nenechají ani další starověké civilizace. A tak míče létají vzduchem či poskakují po zemi i v Řecku. Samozřejmě, že vypadají poněkud jinak než ty dnešní. Tehdy je doslova nemožné vyrobit míč, který by byl dokonale kulatý.

Jeho výroba často spočívá na dětech, které pro tyto účely nafukují prasečí měchýře, které následně zahřejí v horkém popelu, aby byly kulatější.

Platón a míč

Nejde ale o jediný druh míče v Řecku. Tamní slavný filozof Platón ( 428/427–347 př. n. l.) ve svém spisu Faidón popisuje míč, který je složen z dvanácti dílů.

Při vykopávkách na ostrově Samothraké je v jednom z hrobů nalezen model míče, jehož povrch je členěn do políček podobně jako je tomu dnes u kožených míčů.

Je také známo, že větší řecké děti si ve starověku hrají s malým míčem vycpaným srstí, peřím nebo vlnou, nazývaným sfaira kené. A rovněž ze starověkého Řecka pochází míčová hra episkyros, která je jakýmsi předchůdcem ragby či amerického fotbalu. Přes její někdy až extrémní násilnost se jí občas účastní i ženy.

Tři typy míčků

Mezi starými Římany jsou míčové hry považovány mimo jiné za doplněk ke koupeli a jsou odstupňovány podle věku a zdraví koupajících se. Obvykle je pro ně v lázních vyčleněno speciální místo.

V permanenci jsou většinou celkem tři typy míčků – pila neboli malý míček, paganica, těžký míč vycpaný peřím, a follis, kožený míček naplněný vzduchem, největší ze tří.

Ten Římané berou do ruky například při trigonu, hře, ve které si tři hráči, stojící v trojúhelníku, přihrávají míč tam a zpět, přičemž levou rukou ho chytají a pravou házejí.

V akci je v jednom okamžiku tři až šest míčů a smyslem hry je udržet je v neustálém kroužení ve vysoké rychlosti.

Hraje si Evropa i Asie

Některé míčové hry převezmou Římané od řeckých kolegů. Třeba už zmíněnou episkyros, která se v jejich podání jmenuje harpastum. Hráči se při ní rozdělí na dvě strany.

Míč, vyrobený z vycpané kůže zvířat či z měchýře vepře, je následně umístěn na čáru uprostřed hřiště. Na obou koncích hřiště jsou rovněž čáry, za něž se hráči snaží míč přenést, což se ovšem daří jen odstrkáváním druhých hráčů.

Římané tyto míčové hry chápou jako povyražení i prostředek k utužení fyzické síly a duševní rovnováhy. Proto se jich zúčastňuje spousta osobností, například Julius Caesar (100–44 př. n. l.), císař Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.) a další.

Kulatý nesmysl ovšem není jen záležitostí Evropy. Míče, nalezené nedávno ve starověkých hrobech jezdců na koních v severozápadní Číně, odhalují důkazy o 3000 let starém sportu.

Mají velikost pěsti, jsou vyrobené z kůže a vyplněné vlasy a jiným měkkým materiálem.

Není to jen zábava

Vědci tuší, že se tyto míče používaly v nějakém týmovém sportu, ale v jakém, to zatím nevědí.

„Vzhledem k tomu, že mají známky zásahu, mohlo být součástí hry jejich odpalování či odrážení nějakou dřevěnou hokejkou, holí či pálkou,“ říká archeolog Patrick Wertmann.

Nabízí se třeba čchuej-wan, míčová hra, hojně provozovaná ve staré Číně, podobná golfu. Jak Wertmann doplňuje, míčové hry obecně byly ve starověku považovány za vynikající tělesné cvičení a důležitý prostředek vojenského výcviku.

Čínské fotbalové kořeny

Ačkoliv své kořeny má v Číně řada sportů, které se dnes bez míče neobejdou, jeden nade všemi vyniká – fotbal. Přesně tak.

Za kolébku nejpopulárnějšího sportu současnosti je sice všeobecně považována Anglie, kde od 16. století začne pomalu dostávat dnešní obrysy, jeho předchůdcem je ovšem cchu-ťü, hra, která se v Číně provozuje už v 3.–2. století př. n. l.

Dva týmy se v ní snaží dostat míč (kouli ze zvířecí kůže, vyplněnou vlasem nebo peřím) otvorem do středové obruče, přičemž přitom mohou používat jakoukoli část těla kromě rukou a mičuda se navíc nesmí dotýkat země. Původně ji provozují hlavně vojáci, ale brzy se rozšíří i mezi obyčejný lid.

Poražený je stažen z kůže

A ještě o jedné hře se musíme zmínit. Jmenuje se tlachtli (také se jí říká pok-a-tok) a hojně ji praktikují starověké předkolumbovské kultury Střední Ameriky.

Hrají ji Olmékové, Mayové a Aztékové a v základu jde o to udržet míč co nejdéle ve vzduchu. V pozdějších verzích pak prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Každý z národů má ovšem trochu jiná pravidla s tím, že zdaleka nejhorší verzi hrají Aztékové.

V jejich podání je totiž tým, který prohraje, následně obětován. Hráčům jsou před zraky davů zaživa vyrvána srdce z těla, popřípadě jsou staženi z kůže, kterou si následně oblékne velekněz či kapitán vítězného týmu.

Zajímavostí je, že jde o jednu z prvních her, při které se používají gumové míče, vyráběné z latexové mízy stromu Castilla elastica.

Konečně pořádný kopačák!

Mičudu, kterou vídáme dnes při sportu, hlavně fotbalu, ale dá lidstvu až americký chemik Charles Goodyear (1800–1860).

Ten nejprve v roce 1839 objeví způsob vulkanizace kaučuku, čímž přivede na svět materiál, vynikající pevností, pružností a odolností proti působení vody i tepla. V roce 1855 pak z vulkanizované pryže sám vyrobí první fotbalový míč.

Je potažený osmnácti sešitými kousky kůže, lépe skáče a snese kopání, aniž by praskl.