Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je technologický zázrak, který vznášející se 400 kilometrů nad Zemí spojil národy v kosmickém výzkumu. Jak začala její cesta a jaké výzvy přináší každodenní život astronautů v těsných modulech?
Ponořte se do příběhu o odvaze, technologiích a nepřirozených podmínkách, které připomínají klášterní život.
400 kilometrů nad našimi hlavami se oběžné dráze Země vznáší Mezinárodní vesmírná stanice ISS. Jde o technologický a obdivovaný „majstrštyk“. Běžné dny astronautů uvnitř umělého satelitu však připomínají těžký život mnichů v klášteře.
Nad ruským kosmodromem Bajkonur (nachází se na území Kazachstánu – pozn. red.) duní motory nosné rakety Proton.
Obří třístupňová raketa vynáší 20. listopadu roku 1998 na oběžnou dráhu Země první „dílek“ budoucí Mezinárodní vesmírné stanice ISS (anglicky International Space Station). Jde o ruský modul Zarja, nazvaný také jako „funkčně nákladní blok“.
O 16 dnů později k Zarje přilétá americký raketoplán Endeavour, přivážející nákladní modul Unity. Co následuje? Americká astronautka Nancy J. Currie-Gregg (*1958) pomocí dálkově řízené robotické paže spojí oba první „mateřské“ moduly dohromady.
Ty až dosud vytvářejí nejstarší střed ISS, k němuž je později připojeno množství dalších „článků“ – modulů s různými funkcemi a z několika různých zemí. Početní převahu však mají moduly z USA a Ruska.
V provozu již od roku 2000! Samotná ISS je totiž nástupkyní nerealizované americké orbitální stanice Freedom a podobně imaginárního ruského Miru 2. Později se k USA a Rusku připojí i další státy.
V současnosti se na tomto nejambicióznějším kosmickém projektu lidstva podílejí kromě amerického NASA a ruského Roskosmosu také japonská, evropská a kanadská kosmická agentura.
Ale od kdy je toto složité kosmické zařízení, skládající se dnes z více než dvaceti modulů, v provozu? První stálá posádka, alias Expedice č.
1 (posádky se nazývají expedice – pozn. red.) vstupuje na ISS 2. listopadu roku 2000. Amerického velitele průkopnického projektu, Williama Sherperda (*1949), doplňuje ruský pilot Jurij Pavlovič Gidzenko (*1962) a ruský palubní inženýr Sergej Krikaljov (*1958).
Těsno jako v komoře. Od vzniku ISS zde kromě stálých posádek, kolísajících mezi dvěma až sedmi členy a střídajících se na ISS po půl roce, dočasně působí experti z různých oborů. Případně tu jsou takzvaní vesmírní turisté.
Tedy osoby, které nejsou profesionálními astronauty a platí nemalé částky za krátkodobý pobyt v klenotu vesmírných technologií. ISS měla být již před několika lety vyřazena z provozu, ale stále dobře funguje.
A má sloužit nejméně do roku 2030. Jenže nesmíme zapomínat ani na zásobování tohoto složitého stroje.
„Největší rozdíl je v tom, že raketoplán je dost prostorný (…), zatímco Sojuz je maličká kapsle, kde se nacházejí tři lidé velmi natěsno,“ popisuje rozdíl ve velikosti palubního prostoru mezi kosmickými stroji, létajícími k ISS, zkušený kosmonaut Leroy Chiao (*1960). Ten na stanici zažívá zajímavé pokusy…
Mezinárodní vesmírná stanice je důkazem lidské vynalézavosti a mezinárodní spolupráce, která překonala politické hranice.
Od svého založení v roce 1998 představuje ISS nejen technologický triumf, ale i prostředí plné výzev, kde astronauti čelí těsným prostorům a náročným podmínkám.
Její příběh inspiruje budoucí generace k objevování vesmíru, přestože život na stanici připomíná spíše klášterní odříkání než pohodlí.
