Náboženství po celém světě nabízejí různé odpovědi na otázku, co nás čeká po smrti. Od křesťanského nebe a pekla přes hinduistickou reinkarnaci až po buddhistické bardo – každá víra má svou unikátní představu o posmrtném životě.

Přečtěte si, jak různé kultury pojímají „onen svět“ a co nám tyto nauky mohou říct o lidské touze po věčnosti.

Co na to náboženství?

Při zkoumání posmrtného života nelze nezačít právě u náboženství. Každá víra měla a má nějaký svůj mýtus o tom, kam se vydává duše poté, co tělo zemře. Výjimkou je v tomto směru překvapivě tradiční judaismus, který žádné přesně učení o nebi a peklu nemá.

Ortodoxní Žid tak může věřit jak v to, že duše spravedlivých putují po smrti do ráje, tak i v to, že čekají na příchod Mesiáše, aby byly vzkříšeny.

Nám nejbližší křesťanská nauka pak chápe smrt jako přechod do jiného života. V nebi je to radostný a naplněný život s Bohem, v pekle pak bezútěšné a nenaplněné utrpení po boku jiných hříšníků.

Islám je v tomto směru křesťanství vůbec nejpodobnější, zatímco hinduisté naopak věří v úděl mnohonásobného převtělování.

Pobyt v nebi nebo pekle či kombinovaně v obou sférách je v hinduismu chápán pouze jako přechodná, delší či kratší pauza mezi tělesnou smrtí a dalším vtělením duše a znovuzrozením.

Víte že…

V buddhismu se stav mezi smrtí a novým zrozením nazývá bardo. Dle prastarého učení má mít šest úrovní – bardo rození, snění, pohroužení mysli, bardo okamžiku smrti, bardo prapodstaty, a nakonec bardo vznikání.

Náboženské představy o posmrtném životě odrážejí hlubokou lidskou potřebu vědět, co nás čeká po smrti.

Ať už jde o křesťanské nebe, hinduistickou reinkarnaci nebo buddhistické bardo, tyto nauky nabízejí naději, útěchu i odpovědi na otázky, které věda stále nedokáže rozluštit.

Jsou připomínkou, že víra v pokračování existence je jednou z nejstarších a nejtrvalejších lidských touh.