Šlechtic zakopne o špičku své vlastní boty a jak dlouhý, tak široký se natáhne na zem. Zoban jeho bot je tak dlouhý, že v nich málem nedokáže ani chodit. To mu ale nevadí. Jde přece hlavně o to zdůraznit svoje postavení.
Hrabě Fulko z Anjou, žijící v 11. století, má na jednom prstu nehezký hlízovitý výrůstek. Chce ho skrýt před zraky ostatních, a tak vymyslí boty s dlouhou špičkou.
Mezi další vynálezce špičatých bot prý patří anglický král Jindřich II. (1133–1189), který by rád odpoutal pozornost od svých velkých nohou. Historické prameny ale nic z toho nepotvrzují.
Se špičkou se nedá pracovat
Měkké, velmi úzké a těsné boty zakončené špičkou. Když se v polovině 14. století objeví jejich první módní vlna, dvakrát přesahují délku chodidla.
Podle Tomáše Štítného (kolem 1333–1401/1409) mají „tak dlouhý nos, že s nimi není možnost pracovati a přes plot nikam lézti. “ Aby se v nich dalo chodit, musí se vycpávat a špičky přivazovat řetízkem k pasu.
Čím delší, tím významnější šlechtic
Boháči si v nich libují a řídí se heslem: Čím delší špička, tím vyšší společenské postavení. Různé barvy a délky zobanů vypovídají o tom, do jaké vrstvy jejich nositel patří. Mají ale i obrovskou spoustu odpůrců.
Zákaz a hotovo
Pražští arcibiskupové jsou proti tomu, aby je nosili duchovní, protože jde o rozmařilost a francouzský král Karel VI. (1368–1422) tyto boty roku 1422 zakáže všem.
