Papežský nuncius Filippo Spinelli už několikátý den dochází do císařských předpokojů a žádá o slyšení u Rudolfa II. Potřebuje s ním probrat poslední zprávy z Říma, ale po panovníkovi jako by se slehla zem.

Všechny státnické záležitosti hodil za hlavu a zavřel se mezi svými sbírkami. V přeplněných komnatách a sálech severního křídla Pražského hradu se mimo jiné mazlí s prazvláštním kořenem mandragory…

„Jablíčka lásky“ – tak o mandragoře neboli pokřínu, rostlině z čeledi lilkovitých, jíž se daří v Orientu nebo Středomoří, hovoří už První kniha Mojžíšova. Lidé ve starověku objevují především afrodisiakální účinky mandragory.

Antičtí lékaři na zvláštní rostlině, příbuzné s bramborami nebo rajčaty, zase obdivují spolehlivost, s níž člověka uspí. Používají ji jako anestetikum.

„Skvělá na nemoci žlučníku,“ nemůže si mandragoru vynachválit věhlasný Hippokrates (asi 460–asi 377 př. n. l.). Římský filozof a historik Plinius Starší (23–79 n. l.) ji doporučuje jako lék na uštknutí hadem.

Podle perského „otce moderní medicíny“ Avicenny (asi 980–1037) se skvěle hodí i pro léčbu bolestí hlavy nebo epilepsie. Ve středověku mají pít odvar z mandragory ženy při léčbě neplodnosti.

Klíč ke zlatu

Od kulaťoučkých plodů mandragory se ale pozornost lékařů, a posléze alchymistů, v průběhu staletí stále více obrací k jejím kořenům. Ty totiž nápadně připomínají lidskou postavu. Pro středověkého člověka proto není problém uvěřit, že v nich sídlí démon.

Když se o něj bude dobře starat, zajistí mu věčné štěstí, pomůže při výrobě zlata, předpoví budoucnost, ochrání před nemocemi nebo otevře všechny zámky. Pro alchymisty zkrátka nezbytná pomůcka. Ti, působící v rudolfinské Praze na přelomu 16. a 17. století, nejsou výjimkou…

Ruch na Novém světě

Benátčan Marco Bragadino (asi 1545–1591), Polák Michal Sendivoj (1566–1636) nebo Filip Jakub Güstenhöfer ze Štrasburku se lopotí ve svých dílničkách v domcích na Novém světě pod Pražským hradem.

Když mezi ně zavítá jejich mecenáš Rudolf II. (1552–1612) musejí se před ním ukázat. Císaře zajímá především elixír života a transmutace, přeměna nejčastěji rtuti ve drahý kov. Mandragora při tom nesmí chybět.

Drama pod šibenicí

Získat vzácný kořen přitom není nic snadného. Alchymistické příručky hovoří jasně: „Vyprav se na popraviště. Zde roste. Musí to být v pátek nad ránem!“ Lidé na prahu novověku věří, že mandragora vyrůstá ze spermatu nebo moči oběšenců.

Zájemci o rostlinu se na noční „lov“ musejí dobře připravit. Kořen mandragory po svém násilném vytažení ze země údajně vydává pronikavé kvílení, které člověka může dohnat až k šílenství. Je proto dobré mít pořádně zacpané uši, nejlépe zalité voskem.

Nesmí chybět magická zaříkávadla ani černý pes. Právě jemu se za ocas uváže provaz, jehož druhý konec se připevní ke kořeni rostliny.

Na zvířeti je, aby ho vytáhlo na zemský povrch. Pokud provede všechno správně, zaplatí za to pes životem. Štastný majitel mandragorového kořene s ním zatím pospíchá domů a ze všeho nejdřív rostlinu vykoupe v červeném víně.

Pak ji obalí do hedvábí a uloží do dřevěné krabičky. Jen tak bude štěstí stát vždy na jeho straně. Za těchto podmínek je skoro neuvěřitelné, že Rudolf II. má ve svých sbírkách mandragorových kořenů hned několik…