„Neustále se říká, že finance jsou nervy státu,“ píše francouzský kardinál Richelieu. Sám se s nimi naučí velice obratně zacházet. Neváhá a je-li potřeba prosadit své zájmy, sáhne bez rozpaků i hlouběji do peněženky pro tučné úplatky.
Když pronikne Armand Jean du Plessis de Richelieu (1585–1642) v roce 1624 na francouzský dvůr, stává se kardinálem a členem státní rady krále Ludvíka XIII. (1601–1643).
Okamžitě vycítí příležitost, jak se snadno obohatit.
Během následujících 18 let zažívá strmou kariéru, když se z poměrně chudého syna kapitána tělesné stráže francouzského krále Jindřicha IV. (1553–1610) stává nejbohatším mužem celého království.
Za členství v královské radě dostává ročně 2000 livrů (za tuto cenu by si koupil 500 hektolitrů vína), křeslo prvního ministra mu vynese 20 000 livrů a kardinálský titul 18 000 livrů. Hromadění funkcí tehdy nikdo nezakazuje a Richelieu toho využívá.
Také obratně získává půdu od zchudlých šlechticů. Třeba koupí a znovu prodá panství Montlhéry jihozápadně od Paříže. Z úspěšného obchodu si na své konto připíše zisk 300 000 livrů.
Tisk má pod dozorem
Richelieu dobře ví, jak mocnou zbraní je tisk. Už polovině 20. let 17. století, kdy získává vliv, se na něj proto zaměří. Roku 1631 vznikají ve Francii první oficiální noviny s názvem La Gazette.
Právo na jejich tisk získává Théophraste Renaudot (1586–1653).
Bystrému oku kardinála neujde nic, co se v nich píše a jejich obsah dokáže velice obratně ovlivňovat. Podplácí publicistu a historika Louise Chantereaua Le Febvra (1588–1658).
Chce tehdy prosadit historická práva Francie na území na levém břehu Rýna proti Prusku. Potřebuje proto, aby tisk podpořil jeho záměry. Ovšem ani tohle nepomůže.
Francie získá území na levém břehu Rýna až o více než století později, po uzavření míru s Pruskem v Basileji roku 1795.
Guvernérovi nechá useknout hlavu
Výplaty, které Richelieu dostává ze státní pokladny v hotovosti, nepodléhají dozoru Nejvyššího účetního dvora, což kardinál dobře ví. Proto je také používá k získávání špehů na cizích dvorech.
Zároveň s pomocí těchto peněz podporuje nepřátelství protestantů vůči panovnickým dvorům ve Vídni a v Madridu. Kupuje si i guvernérské úřady v různých oblastech Francie, například v Le Havre nebo La Rochelle.
Současný britský historik Joseph Bergin k tomu dodává:„Příjem z guvernérství se neomezoval na oficiální služné.
Mnohem podstatnější byly příjmy souběžné, ba skryté a nedovolené.“ Richelieu sice sám korumpuje, ale jakmile zjistí, že uplácí i někdo jiný, okamžitě ho potrestá.
V roce 1632 nechá například useknout hlavu Louisovi de Marillac, který má jako guvernér Verdunu na svědomí obrovské zpronevěry.
Soud prošetřuje účty
Kardinál se tváří, že chce vnést spravedlnost a systém do daňové správy, a zatím obratně vysává státní pokladnu.
„Nájemce poskytl státní pokladně předem jistou fixní sumu a rozdíl mezi ní a skutečně vybranou částkou skončil v jeho měšci,“ vysvětluje současný francouzský historik Paul Lombard praktiky, které Richelieu s oblibou používá při vybírání daní.
Velkými úplatky si kardinál chce pojistit i přízeň krále. Ještě za svého života mu věnuje Kardinálský palác, v závěti mu odkáže svá rozsáhlá panství, umělecká díla i cenný diamant. Ovšem Ludvík nespokojí s málem.
Chce všechno, a proto kardinálovu rodinu připraví téměř o celé dědictví. Ještě chamtivější je ale jeho syn a nástupce Ludvík XIV. (1638–1715). Ten dokonce po kardinálově smrti nechává zřídit Soudní dvůr, který má účty Jeho Eminence prošetřit. Na povrch pak vyplouvají obrovské zpronevěry, podvody a vydírání.
