Mladý Robespierre nemůže stejně jako noc předtím usnout. V břiše mu mravenčí, celé tělo má zbrocené potem a hlavou se mu honí skličující myšlenky. Ambiciózní mladík právě získal vážené místo trestního soudce, ale užít si ho nedokáže.

Sžírá ho tíseň z toho, že by měl posílat lidi na smrt. Na to nemá pozdější vůdce Jakobínské diktatury nervy… 

„Teror není nic jiného než okamžitá, přísná a nepřizpůsobivá spravedlnost, a tím pádem výplod ctnosti,“ nechá se roku 1794 slyšet čelný představitel Velké francouzské revoluce a strůjce Jakobínského teroru, Maximilien Robespierre (1758–1794).

V tu dobu je sice zrovna na vrcholu své politické kariéry, ale současně mu schází méně než půl roku života.

Málokdo ví, že tento „tyran, diktátor, despota, vrah a krvežíznivec,“ jak jej po jeho pádu shodně označuje tisk zprava i zleva, ve skutečnosti ještě jako mladý intelektuál trestem smrti coby nehumánním a bezúčelným nástrojem opovrhuje. Co v něm nastartovalo tak radikální změnu? 

Paprsky osvícenců 

Zásadní vliv na formování Robespierrovy osobnosti a názorů má jeho studium práv na Lyceu Ludvíka Velikého v Paříži.

Zde se seznámí například s díly osvícenského velikána Jeana-Jacquese Rousseaua (1712–1778), ale co se týče trestního práva, mnohem více jej osloví pojednání O zločinech a trestech od italského kriminologa Cesarea Beccariy (1738–1794).

Autor v ní podrobně popisuje fungování justice a velmi odmítavě se staví k trestu smrti, neboť prý je pro pachatele těch nejohavnějších činů příliš milosrdný. Oproti tomu Rousseau absolutní trest vnímá v některých případech jako nutnost.

Do Robespierra se Beccariyovy pokrokové názory vsakují jako do houby. „Přesně takovou spravedlnost budu prosazovat i já!“ věří. 

Doba krutých metod 

Jeho odhodlání je vystaveno první zkoušce ohněm již rok po dokončení studií.

V březnu roku 1782 arraský biskup Hilaire de Conzié ustaví Robespierra trestním rozhodcem v místní diecézi. Jakožto odpůrce tehdy běžně vykonávaného trestu smrti je ale zděšen, když si uvědomí, že vynášení absolutních trestů je nyní i v jeho kompetenci.

Kolikrát kvůli tomu nemůže ani usnout. Soudcovský talár proto velmi rychle pověsí na hřebík. V červnu 1789 se stane poslancem za třetí stav (neprivilegovaný), v němž se už delší dobu kumuluje frustrace z nerovného státního zřízení.

Po útoku na pevnost Bastillu dne 14. července a tedy faktickém začátku Velké francouzské revoluce si nově ustavené Národní shromáždění předsevze vytvoření nové Ústavy a též trestního zákoníku, který, alespoň jak si v té době slibují, má jednou provždy ukončit éru despotického režimu v zemi francouzské. 

Život, nebo smrt? 

Během jednoho zasedání Národního shromáždění dojde na otázku, zdali zachovat, nebo zrušit trest smrti.

Robespierre se zasazuje o druhou možnost. „Přicházím vybídnout zákonodárce, aby vyškrtli z francouzské kodifikace krvavé zákony, které přikazují justiční vraždu… Trest smrti je v zásadě nespravedlivý, není nejrepresivnější z trestů, a plodí zločiny daleko více, nežli jim zabraňuje,“ chrlí na ostatní poslance důvody, proč je třeba trest smrti zcela odvrhnout.

Fyzickou likvidaci „poraženého, bezmocného a již neškodného nepřítele“ považuje za barbarský a zbabělý čin. Zároveň varuje i před nezvratností následků v případě justičních omylů. V jeho řeči lze vysledovat velmi totožná stanoviska, k jakým došel i Beccaria. 

Zlomová chvíle 

Zákonodárné shromáždění nakonec trest smrti zachová, byť v o poznání mírnější formě. „Byl zredukován pouze na zločiny proti státu a proti lidskému životu.

Článek 2 trestního zákoníku zároveň výslovně žádal, aby trest smrti spočíval v prostém zbavení života, aniž by byl odsouzenec vystaven jakémukoli utrpení,“ uvádí francouzský advokát Jean-Baptiste Duvergier (1792–1877).

Jak to, že je tedy Robespierre znám jako krvežíznivý tyran?

Jeho transformace skutečně proběhne, ale až o dva roky později, a to když se řeší, jak naložit s uvězněnou královskou rodinou. „Smrt!“ usnese se v lednu 1793 těsnou většinou o jediný hlas Národní konvent. Pro takový verdikt hlasuje i Robespierre.

Francouzský filozof Jacques Derrida (1930–2004) k jeho náhledu na trest smrti uvádí: „Takřečeno konvertoval k trestu smrti ve chvíli, když odsuzoval Ludvíka XVI.“