Prezident Československé republiky T. G. Masaryk opatrně odkládá pero. 25. listopadu 1925 právě podepsal zákon o zřízení Slovanského ústavu v Praze.

I když bude ještě dva roky trvat, než nové vědecké centrum začne žít, už teď má před očima jasný obraz jeho prvního ředitele – svého žáka a přítele Lubora Niederleho.

Celá rodina Niederlových je líhní mužů nejrůznějších talentů. Když jazykovědec Jindřich Niederle v roce 1875 umírá v necelých 35 letech na tuberkulózu, je už uznávaným překladatelem velikánů antické literatury a profesorem řečtiny. Nechává po sobě tři syny.

Všichni si zvolí vědeckou kariéru. Nejstarší Lubor Niederle (1865 – 1944) vyroste v tak schopného muže, že netuší, jakou z mnoha kariér si vybrat.

Studuje sice klasickou archeologii, ke které ho přivede všestranný Miroslav Tyrš (1832 – 1884), ale když ho univerzitní profesor T. G. Masaryk (1850 – 1937) uvádí do tajů sociologie a etnologie, nakonec pod jeho vlivem podlehne kouzlu další z příbuzných věd – antropologie.

Luborovi nestačí pražská studia, s Masarykovou finanční podporou vyráží do Německa a Francie a zavítá i do Polska a Ruska.

V roce 1889 získává doktorát filozofie pražské na Karlo-Ferdinandově univerzitě a zároveň se stává zuřivým etnologem a nadšencem pro všechno slovanské.

„Původní Rusové měli pěkně tvarované hlavy s vysokým obočím a oblou tváři,“ píše nadšený rusofil a z Ruska si přiváží i svoji budoucí ženu.

Maluje jako mistr

Lubor si ořeže tužku a na stůl položí bílou čtvrtku. Přesnými tahy kreslí a na papíře se pomalu rodí postava, za niž by se nemusel stydět žádný student výtvarné akademie.

Divit se může jenom neznalec, mladého Niederleho totiž učil malovat sám mistr Antonín Slavíček (1870 – 1910) a nadaný vědec jeho rady zúročí. Většinu odborných knih a článků, které během svého života napíše, si sám ilustruje.

Prvním známým Luborovým dílem, v němž na sebe strhává pozornost, se stává Národopisná mapa uherských Slováků z roku 1903.

Zapálený slavista ale na rozdíl od některých svých současníků dokáže myslet kriticky. Není přítelem bezmyšlenkovitého obdivu všeho, co jenom trochu dýchá slovanstvím bez ohledu na realitu. Svoje poznatky dokáže analyzovat a seriózně hodnotit.

Právě proto se jeho jedenáctisvazkové dílo Slovanské starožitnosti z let 1920 – 1927, mapující život a kulturu starých Slovanů, stává bez nadsázky bestsellerem.

Válka beze zbraní

okončí soubor knih, přestože trpí neurózou a má nemocné oči. Odborní kolegové ho ctí:

„Není snad jiného slovanského učence, jehož práce a knihy by byly tak hojně překládány do jiných jazyků,“ chválí archeolog Jan Eisner svého učitele. Na počátku 20. století v českých vědeckých kruzích zuří válka o pravost rukopisů.

Niederle společně s Masarykem zastává názor, že jde o padělek. Vědec a od roku 1898 řádný univerzitní profesor archeologie se stává jedním z hlavních aktérů souboje dvou archeologických škol.

Na jedné straně stojí jeho tábor, na druhé skupina v čele s J. L. Píčem (1847 – 1911). Co mají společného a čím se liší?

Ačkoli oba jsou zapřísáhlými vlastenci, Píč zakrní jako nekritický milovník slovanství staré školy, zatímco Niederle se stává moderním odborníkem, který domněnky nikdy nezaměňuje za skutečnost.

Neuvěřitelně pilný vědec

Pro českou archeologii toho udělá víc než dost. Zakládá její první odborné působiště – Státní archeologický ústav (dnešní Archeologický ústav Akademie věd České republiky) a nemine ho jmenování jeho ředitelem.

Jeho dítkem je i Slovanský ústav (dnes také součást Akademie věd). Rediguje časopis Český lid a Památky archeologické a stihne psát i další knihy, například Rukověť české archeologie, základ pro bádání o Slovanech.

Umírá během nacistické okupace a jeho žáci na něj rádi vzpomínají: „Byl to muž ušlechtilý, velký vědec, duch jasný a krásný. Z pěti hřiven, jichž se mu dostalo, vytěžil pět nových.”