Nabídka, která se neodmítá. Právě tu dostává Alfons Mucha v létě 1909 v Čechách, kam se na skok vrací. Jde o malířskou výzdobu interiérů čerstvě dostavěného Reprezentačního domu hlavního města Prahy (dnešní Obecní dům). Mucha o tuto práci přitom projeví zájem už v roce 1905.
Tehdy malíře Alfonse Muchu (1860–1939) navštíví starosta Prahy Vladimír Srb. (1856–1916), aby mu o chystaném projektu výstavby centra české kultury řekl.
O podrobnostech zakázky se však nebaví, a tak Mucha celý projekt zřejmě pustí z hlavy. „Teprve po čtyřech letech, v létě 1909, se s Muchou sešel v Praze jeden z architektů Obecního domu Osvald Polívka, aby se dohodli na konkrétní spolupráci.
Není jasné, o čem přesně se bavili, ale Mucha si zpočátku zřejmě myslel, že celou rozlehlou budovu vyzdobí jenom svými díly,“ píše současný český historik Jan Boněk. Malíř se k projektu hrdě hlásí a nabídku okamžitě přijímá.
Už ví, že nebude zdobit celý dům, a tak si pro realizaci svých děl nakonec vybírá sál, který později získává název Primátorský. Ihned připravuje rozpočet na všechny práce. „Nehodlám projekt zatížit svým honorářem. Udělám vše zdarma.
Chci zaplatit jenom náklady spojené s pořízením návrhů maleb,“ tvrdí. Zároveň slibuje, že ty později zůstanou majetkem města Prahy. Bude chtít proplatit pouze lešení, barvy a podkladová plátna. Umělecké obci se přesto nezavděčí.
Noviny plné urážek
Smlouvu o výzdobě Primátorského sálu podepisuje Mucha s Osvaldem Polívkou (1859–1931) 2. října 1909. Uplynou čtyři dny, než se o této dohodě dozví pražská Městská rada a všechno prosákne i na veřejnost.
Strhne se mediální bouře. Řada umělců nedokáže přenést přes srdce, že se Mucha vyhnul konkurzu na výzdobu Obecního domu. V novinách se objevuje spousta urážek na jeho adresu. Polívka nejspíš takovou reakci ostatních předpokládal.
„V zemi, kde každý záviděl každému, kde každá soutěž byla obestřena pletichami a intrikami, se nedalo nic jiného čekat,“ míní Boněk. Architekt sám zůstává však v klidu.
Myslí si, že všechno ustojí, protože se může pochlubit kontakty vedoucími přímo na pražskou radnici. Na Muchu, který mezitím znovu odcestoval do Ameriky, se ale všichni vrhnou jako supi.
Spolky Mánes a Jednota výtvarných umělců se rozhodnou smlouvu mezi Muchou a pražskou radnicí bojkotovat. Sochař Stanislav Sucharda (1866–1916) sám sebe pasuje za mluvčího nespokojenců.
Veřejně žádá pražské radní, aby malíř prošel konkurzem jako všichni ostatní umělci a také přijal honorář. Muchova žena Marie nese mediální útoky velmi těžce a snaží se zjednat nápravu.
„Štvou proti tobě v bezmocné závisti a je smutné, že jsou to tvoji kolegové a známí. Šla jsem na Polívku, aby dal do novin tvé očištění, že ty ses nenabídnul, ale byl jím vybídnut.
Slíbil, že tak učiní, ale neudělal nic,“ popisuje Marie situaci v listopadu 1909 v dopise, který obratem posílá manželovi za oceán.
Šalda mluví o korupci
Napadaného Muchy se v podstatě zastane pouze jeho přítel a novinář Václav Hladík (1868–1913). „Veřejnost nemůže přiznat jakoukoli vážnost těmto nenávistným výpadům na umělce vzdáleného a osamoceného…,“ snaží se mírnit protimuchovskou hysterii.
„Bohužel Mucha není členem žádného spolku uměleckého, a tudíž není vynášen žádnou klikou,“ naznačuje, proč se za malíře nikdo nechce postavit. K těm, kteří mu kauzu Obecního domu vyčítají, patří také kritik František Xaver Šalda (1867–1937).
Na shromáždění Klubu občanů pro ozdravění pražské samosprávy v prosinci 1909 přiloží polínko pod kotel. „Slavný syn národa našeho, který se naturalizoval nad Seinou (má na mysli Paříž – pozn.red.), mistr Mucha, poctil nás svou návštěvou,“ říká jedovatě.
Z jeho slov je cítit obrovská závist: „Pan Mucha jest výborný obchodník, mnohem lepší obchodník než umělec, a návštěva jeho nebyla nadarmo.
Pan Mucha nechce docíliti nic menšího, než aby jemu a priori bez soutěže byla zadána dekorační výzdoba největšího sálu v Reprezentačním domě.“
Máme i lepší umělce!
Jenže ani Šaldův projev, ve kterém kritik nezapomene ostouzet také Muchovu plakátovou tvorbu, magistrátními úředníky nepohne.
Proto se do věci vloží i mluvčí výtvarného spolku Mánes Miloš Jiránek (1875–1911), proslavený v oblasti kritiky nejostřejším perem. Tvrdí, že „máme ne jednoho, ale několik umělců, kteří by v soutěži s panem Muchou obstáli vítězně“.
Vadí mu, že magistrát zatím pro výzdobu Obecního domu počítá jenom s Muchou (později se ale veřejnost dozví, že šanci k výzdobě ostatních sálů kromě Primátorského dostanou i jiní umělci). Do úst si bere i finanční stránku celého projektu:
„Nejde tu o peníze, projektanti Reprezentačního domu připravili sice na celou uměleckou výzdobu pouhých 34 000 korun a pan Mucha za kartony žádá tuším 55 000, ale velké umělecké dílo není nikdy dosti zaplaceno…“ Vodou na mlýn nespokojenců je také dopis, který 6. listopadu 1909 dostává z Ameriky starosta Prahy Karel Groš.
Mucha v něm píše, že s výzdobou Obecního domu počítá, a navíc chystá dar hlavnímu městu, 20dílný cyklus Slovanská epopej, velkolepé dílo financované milionářem Charlesem Cranem.
Za dobrotu…
V tomto případě však nemluví pravdu. O tom, kdo zaplatí Slovanskou epopej, zatím totiž není rozhodnuto. Mucha je v Americe nešťastný z toho, že nemůže začít pracovat na svém velkolepém díle. Finanční rezervy, které má k dispozici, se rychle tenčí.
Čeká proto toužebně, jestli se Crane vyjádří a on se bude moci pustit do malování. Jenže milionářova odpověď je zatím v nedohlednu. V Praze mezitím pokračuje štvavá kampaň proti zoufalému malíři.
„Pan Mucha obšťastní nás nejen dekorací Primátorského sálu, ale samostatným cyklem Slovanské epopeje, pro kterou vděčná Praha postaví zvláštní budovu….
v Evropě jest dávno odbyto toto neblahé ideové umění a nemá, kam by hlavu složilo, jen u nás vítá se s otevřenou náručí ještě dnes!“ útočí znovu Jiránek. Nešťastné Marii Muchové tím přidělává další vrásky na čele. „Neštítí se žádné sprostoty.
Nevíš, jak to bolí, když čtu, jak tě strhují do bláta. To máš za vše, co jsi pro Čechy učinil. Teď tě kamenují ti, kterým jsi rozdával. A smějí se tvému vlastenectví,“ píše v dopise.
Dobrá zpráva v punčoše
Konečně! Mucha už si myslel, že je vše ztraceno. O Vánocích 1909 se však Crane rozhodne: Slovanskou epopej podpoří! Telegram, jenž ukončí to nesnesitelné čekání, objeví český malíř v punčoše na vánočním stromečku. Nechybí ani šek na 7500 dolarů.
A dobré zprávy přicházejí také z Prahy. Nenávistná kampaň vedená proti němu se nesetkala s úspěchem a pomalu utichá. Mucha proto přijíždí do Čech a hledá zde prostor, ve kterém by mohl pracovat na svém cyklu.
Když ho chirurg Otakar Kukula (1867–1925) pozve na zámek ve Zbirohu, podívá se i do zámeckého sálu. Je nadšený. Tohle je ten pravý ateliér.
Podle smlouvy s městem Praha a Charlesem Cranem má Mucha každý rok namalovat tři plátna Slovanské epopeje. Rozměry obrazů jsou stanoveny na 9krát 7 metrů nebo 8 krát 6 metrů. Crane má na každou trojici přispět 7500 dolary.
Sám Mucha si myslí, že cyklus 20 obrazů stihne vytvořit nejpozději do pěti let. To se však ukáže jako nemožné, i když stráví na malířském lešení 8 –10 hodin denně. Práce se nakonec protáhnou na dlouhých 18 let.
Všech 20 pláten městu Praze tak odevzdá až 1. září 1928. Žádného vděku se ale nedočká. Bohužel se naplňují ironická slova malíře a kritika Jiránka o ideovém umění. Úkolem Slovanské epopeje bylo zvednout národní sebevědomí Čechů.
Jenže teď, kdy už deset let existuje nová Československá republika, je něco podobného zbytečné…
