Ministr Colbert zuří. On je realista a vůbec se mu nelíbí závratné množství peněz, které král „láduje“ do výstavby zahrad a paláce ve Versailles.
„Z vysokých výdajů jsem smutný, ale některé z nich byly nutné,“ krčí rameny káraný Ludvík XIV. Výtky vzápětí hodí za hlavu.
Jako by se v Ludvíkovi XIV. (1638–1715) cosi zlomilo. Je zasažen, ohromen. Když se v roce 1660 vrací se svou novomanželkou Marií Terezou (1638–1683) do Paříže, průvod zastavuje poblíž vesničky Versailles. Na návrší se tyčí lovecký zámeček, který tu nechal vybudovat králův otec.
„Nemohl by se jím chlubit ani prostý šlechtic,“ hodnotí jednoduchou stavbu jeden z dobových svědků.
Pro Ludvíka XIII. (1601–1643) přesto představoval bezpečné útočiště, když se do okolních bažin vydával na lov nebo se jen toužil skrýt před světem. I když sem občas zval svou choť, nikdy ve dvoupatrovém sídle nenechal připravit dámské pokoje.
V hlavě jeho syna Ludvíka XIV. se rodí smělý plán…
Bourat se nebude!
Nejprve se Versailles stává svědkem jeho dostaveníček s milenkou Louisou de La Vallière (1644–1710). Pak si sem zve vybrané hosty.
„Jedeme do Versailles; nikdo tam nesmí krále doprovázet bez jeho výslovného příkazu. Takové vyznamenání vzrušuje celý dvůr, každý ho chce mít,“ píše králova sestřenice.
To přesně odpovídá Ludvíkovým záměrům – mezi jeho dvořany musí panovat rivalita a závislost na jeho osobě.
Zakrátko vládne ve Versailles čilý stavební ruch. Jako první se už od počátku 60. let 17. století rodí zahrady a park.
Podle všeho se zatím nepočítá s významnějším využitím lokality. Pak se teprve dělníci pouštějí do paláce. Přizvaní architekti svorně navrhují zbourat stavbu Ludvíka XIII. a začít budovat nanovo. Tomu se však Ludvík XIV., snad z nostalgie, ostře vzepře.
Původní objekt se tak – často trochu chaoticky – rozrůstá o nová a nová křídla (v tom jihozápadním po roce 1683 například vzniká 600 místností pro královy úředníky).
Ukradení umělci
Po zatčení Nicolase Fouqueta (1615–1680) se před Ludvíkem XIV. otevírají nové možnosti. Ministrův zámek ve Vaux doslova vyrabuje a všechny cennosti, včetně pomerančovníků, nechává odvézt do Versailles.
Tam také míří talentovaní umělci, kteří dříve pro Fouqueta pracovali – architekt Louis Le Vau (1612–1670) nebo malíř Charles Le Brun (1619–1690).
I když se snaží, seč mohou, ukazuje se, že si Ludvík XIV. nevybral zrovna nejlepší místo pro své honosné sídlo. Versailles zápasí především se zoufalým nedostatkem vody.
Vzniká celá série odvážných plánů, jak ji sem přivádět, ale všechny v realizaci jaksi pokulhávají. V zahradách se sice nacházejí stovky vodotrysků a fontán, ale voda se v nich objevuje pouze ve chvílích, kdy se blíží král. Jinak se s ní musí šetřit…
Jeskyně ustoupila milence
„Jedině Louvre je v největší míře hoden velikosti Vašeho Veličenstva,“ snaží se přesvědčit Ludvíka ministr Colbert.
„Tato budova (Versailles – pozn. red.) slouží spíše k zábavě a odvádění Vašeho Veličenstva od povinností než vaší slávě.“ Ať si říká, co chce, král si prosadí svou. 6. května 1682 se dvůr oficiálně stěhuje do Versailles, kde se stále buduje ve velkém.
Po Colbertově smrti v roce 1683 se náklady dokonce ještě zvyšují. Do roku 1715 je zde proinvestováno odhadem 65 000 000 livrů (z toho na platy dělníků bylo v letech 1664–1690 vydáno jen 1,3 milionu livrů).
O zdejší rozmařilosti svědčí osud Thetidiny jeskyně – pavilonu, který měl oslavovat Louisu de La Vallière.
Luxusní stavba z roku 1664 musela být o 20 let později zbourána, protože vadila nové vládkyni Ludvíkova srdce, upjaté madame de Maintenon (1635–1719)…
