Dítě ve zlatem vyšívané peřince spokojeně žvatlá a natahuje ruky k hostům.
„Ještě neumí řádně mluvit, a už mu vstavujeme na hlavu korunu,“ stěžují si současníci, pro které je k neuvěření, že droboučký princ se dnes stal králem.
Otázka za milion, na niž by všichni, zejména stárnoucí a nemocný král Vladislav Jagellonský (1456–1516), chtěli znát odpověď. Porodí mu třetí manželka toužebně očekávaného syna?
Zdá se, že děťátko už nemíní čekání rodičů a poddaných prodlužovat, a na svět se dědic přihlásí předčasně. Ostatně celý příští život Ludvíka Jagellonského (1506–1526) se bude vyznačovat právě předčasností.
Bez breku to nepůjde
Otálet se nebude s Ludvíkovou svatbou ani s korunovací. Choť mu otec našel už před narozením a trůn zdědí tak či tak. Není nač čekat. Dítě nemá ani dva roky, když mu ve Stoličném Bělehradu v Uhrách uloží na hlavu svatoštěpánskou korunu.
Moment tak dojemný, až králi Vladislavovi vžene slzy do očí. A brečet se bude i na korunovaci v Praze o rok později. „Když mu biskupové kladli na hlavu korunu, plakal…“ objasňují události v Chrámu svatého Víta Staré letopisy české.
Starší sestra Anna Jagellonská (1503–1547), natahujíc drobné ručičky po blyštící se koruně, v tom Ludvíka nenechá samotného. A co si princezna umanula, to i dosáhla.
Vladislav, ve snaze utišit ji, ukládá korunu na hlavu dívenky. Ještě že dojemná chvilka obměkčila srdce všech a nikdo na přísné předpisy korunovačního ceremoniálu nehledí. Celý akt by byl jinak neplatný.
Kronikáře třeba víc zaujme počasí či fakt, že korunovace nebyla „té hojnosti, jako někdy za jiných králů při takové slavnosti“.
Běda říši, které děcko vládne
Král stihne devítiletého syna ještě oženit s o rok starší Marií Habsburskou (1505–1558) a pak odchází na věčnost. Ludvík dědí dvě zadlužená a vnitřně rozvrácená království. „Král Dítě“ zatím zůstává jen přihlížejícím. Stěžovat si ale nebude.
Vždyť bezstarostný život, věnovaný lovu, turnajům a radovánkám, si užívá. Až do plnoletosti za něj bude vládnout rozhádaná královská rada, kterou české země vůbec nezajímají. „Běda říši, které děcko vládne,“ poznamená letopisec.
V roce 1522 se ale Ludvík, nejspíš i pod vlivem energické manželky, s vervou pouští do plnění svých vladařských povinností. Stane se s přibývajícími roky panovníkem, jakého obě království naléhavě potřebují?
Poslední rozhodnutí
Stejně jako jeho otec vládne i Ludvík z uherského Budína. Do českého království zavítá jen na chvíli. Jednak není návštěvu už možné odkládat z důvodu hrozící občanské války mezi šlechtici, a navíc druhou v Uhrách řádí mor, a tak se Ludvíkovi hodí vycestovat.
I když se zdá, že konflikt zažehnal a přinesl klid, po jeho odchodu se vše rychle vrací do starých kolejí. Opratě moci nedrží pevně ani v jednom z království.
Mladičký vladař pro tuto chvíli nemá sílu razantně zasáhnout a do toho přichází problém s Turky… Zatím co Vladislav se otevřenému konfliktu dokázal vyhýbat, Ludvík si prosadí svou a táhne v roce 1526 do boje.
Král, který se předčasně narodil, byl předčasně korunován i oženěn, který začal předčasně šedivět, ve věku 20 let u Moháče i předčasně umírá.