Přichází s ostatními a nenápadně splyne s davem. Ital Vincenzo Peruggia (1881–1925) se letního dne 20. srpna 1911 vydává na prohlídku pařížského muzea v Louvru.

Na rozdíl od těch, kteří sem přišli poprvé, se Peruggia v Louvru už dobře vyzná. Pracoval zde, umisťoval tabule skla, sloužící ochranu exponátů. Ví proto přesně, kam jít.

Zatímco s koncem návštěvní doby nadšenci do umění areál postupně opouštějí, on se nenápadně přesune do úklidové komory se smetáky, kterou během své práce také využíval. Přenocuje zde a zítřejšího rána odtud vyleze a plíží se ještě ztemnělými chodbami muzea.

Jde najisto. Přišel si pro obraz Mona Lisa z dílny italského renesančního mistra Leonarda da Vinci (1452–1519). „Z Itálie pocházíš a do tvé vlasti tě také vrátím,“ šeptne pyšně. Opatrně bere dílo do rukou a vloží ho pod kabát.

Chtějí vidět prázdné místo

Z budovy zmizí snadno, v cestě mu nestojí žádné alarmy a překonat jedny zamčené dveře mu pomůže jeden dělník. Myslí si patrně, že jde o kolegu, který se sem takhle po ránu zatoulal kvůli nějaké práci – stejně jako on.

Krátce po otevření expozice veřejnosti si stálý návštěvník Louvru, francouzský malíř Louis Béroud (1852–1930), všimne, že obraz není na svém místě, a upozorní ostrahu.

„Asi ji zase odnesli kvůli nějakému reklamnímu focení,“ pokrčí ale strážci rezignovaně rameny a dál už chybějícímu dílu nevěnují pozornost. Teprve po několika dalších hodinách je konečně jasné, že obraz někdo odcizil.

Muzeum zavřou a do světa se rozletí zpráva, že vzácné dílo je fuč. Policie slídí po stopách, které pachatel mohl zanechat. Svoje dveře veřejnosti otevře Louvre opět až 29. srpna 1911. Krádež zvýší návštěvnost. Před branou se jako had vine dlouhá fronta lidí. Zvědavci si chtějí prohlédnout prázdné místo, které po Moně Lise na zdi zbylo.

Léčka šéfa galerie

Peruggia krádež pečlivě tají dva roky, ale nakonec se nechává nachytat. Přece jenom nemůže odolat, aby dal světu najevo, že se slavné dílo nachází v jeho rukou. Proto v listopadu 1913 nabídne obraz florentskému starožitníkovi Alfredu Gerimu.

„Ověřte jeho pravost a vystavte ho ve florentské galerii Uffizi, tam přece patří,“ vybídne znalce. Ovšem nebude to zadarmo. Za pověšení ve slavné sbírce žádá půl milionu italských lir (v přepočtu na dnešní peníze asi 40 milionů korun).

Geri nakonec kývne a s ředitelem galerie Uffizi Giovannim Poggim (1880–1961) si obraz vyžádá k průzkumu. Peruggia jim dílo opravdu předá a čeká, až mu vyplatí peníze. Místo toho na něj ale Geri s Poggim pošlou italskou policii.

„Chtěl jsem se Francouzům pomstít za jejich plenění při Napoleonově italském tažení,“ obhajuje svůj čin u soudu dopadený lupič. Slízne trest vězení v délce jednoho roku a 15 dnů, nakonec si ale odsedí jenom sedm měsíců.