Tahle dívka byla na královském dvoře podivuhodnou výjimkou. O pozici favoritky vůbec nestála, byla nábožensky založená, a nakonec utekla do kláštera. Pojďte se spolu s námi podívat na příběh ženy, která se natrvalo zapsala do francouzských dějin.
Malá Luise (1644-1710) přišla na svět 6. srpna 1644 do urozené katolické rodiny. Když její otec zemřel, zůstala matka téměř bez prostředků a sedmiletá dívka putovala do kláštera. V žádném případě to ale nevnímala jako trest.
Dvě z tamních jeptišek byly její tety, jeden ze strýců byl biskupem a druhý zase významným jezuitou. Luise se zde cítila jako doma, a navíc si osvojila přísné morální zásady.
Dostalo se jí na svou dobu celkem slušného vychování, takže snad ani příliš nespěchala, když ji její znovu provdaná matka povolala zpět.
Stala se součástí nekalé hry
Šestnáctiletá dívka se stala dvorní dámou manželky králova bratra, Henrietty Anny (1644–1670), což bylo velmi nelehké postavení. Měla sice naději na výhodný sňatek s někým ode dvora, plat byl ale mizerný a náklady na reprezentaci vysoké.
Navíc většinu svých potřeb si musela Luise hradit ze svého. Moc jí nepomohla ani sama Henrietta Anna, která se údajně zapletla s již ženatým králem Ludvíkem XIV. (1638–1715).
Byla totiž jeho švagrovou, a tak je pojil velmi úzký příbuzenský vztah. Takový poměr nebyl tolerován ani frivolním francouzským dvorem. Aby Henrietta Anna zavřela klevetníkům ústa, pustila se do velmi ošemetné hry.
Dívala se na něj jako na svatý obrázek
Král se měl naoko stýkat s její dvorní dámou Louisou de la Vallière, což mělo odvrátit pozornost od jeho poměru se švagrovou. Mladičká a prý nepříliš pohledná dívka se tak stala pouhou šachovou figurkou v partii mocných.
Vše pro ni bylo o to horší, že krále skutečně milovala. Další dějství této kruté hry bylo velice překvapivé.
Král podlehl kouzlu dívky, která sice nebyla oslnivě krásná, ale líbil se mu její oválný obličej i hluboké modré oči, kterými se na něj dívala jako na svatý obrázek. A vůbec mu přitom nevadilo, že Luise v důsledku nehody v dětství mírně napadala na jednu nohu.
Styděla se za svou lásku
Byla něžná, skromná a snažila se všem vyhovět. Jedna francouzská šlechtična ji nazvala „drobnou fialkou, která se skrývala v trávě a styděla se, že je milenkou, matkou a vévodkyní“.
Ano, Luise byla opravdová ve svých citech a na rozdíl od jiných královských milenek netoužila ani po přepychu, ani finančním zabezpečení. I když králi porodila několik dětí, stále se styděla za svou lásku k němu.
Když ji navíc začal podvádět, toužila po jediném – odejít natrvalo do kláštera. Ludvík ji nejprve nechtěl pustit, a tak začala alespoň na znamení pokání nosit pod nádhernými šaty hrubou žíněnou košili.
Mluvila tak trochu s cesty
Pak ale stejně odešla, jenže král usedavě plakal, a nakonec Luise přiměl k návratu zpět. Jak znějí dobové prameny, „Král ji uvítal se slzami radosti a poskytl jí několik něžných slyšení“. Nakonec ale stejně od královského dvora odešla.
Ještě před tím ale požádala o rozhovor podváděnou královnu. Prosila ji o odpuštění, jenže královna jí políbila na čelo a řekla jí, že jí odpustila už dávno. Co to bylo platné, když Luise nedokázala odpustit sama sobě.
Odešla proto do kláštera karmelitánek v Paříži, kde ji několikrát navštívily její děti, a podle očitých svědků mluvila tak trochu s cesty. „Věří, že je na poušti, když se pověsí na mříž hovorny,“ vypověděla později jedna žena.
Zbyla jen vzpomínka a mnoho dopisů
To už bývalá králova milenka přijala jméno Luise Milosrdná a v tichu klášterní cely prosila Boha o odpuštění svých hříchů. Zemřela až v 5. června 1710 ve věku 65 let.
Zbylo po ní mnoho dopisů, ve kterých nabádala své přátele, aby činili pokání, a také vzpomínka na ženu, která tak milovala svého krále, že dokázala na čas zapomenout na své morální zásady.
