Takový mumraj zoo v Bronxu ještě nezažila. Před opičím pavilonem se tísní davy zvědavců, navzájem se překřikují, kroutí hlavami a s neskrývaným vzrušením ukazují na nejnovější exemplář. Mezi šimpanzi a orangutany tu zmateně pobíhá malý černošský mužík…
I když dnes do nich chodíme pozorovat život cizokrajných tvorů ze zvířecí říše, v minulosti jsme mezi nimi mohli zahlédnout i zástupce z našich vlastních řad. A není to zase tak dávno. Dříve byly totiž tzv. lidské zoo naprosto běžnou záležitostí.
Suvenýry z cest
Francouzi jim říkali village nègre, tedy negerské vesnice. Na odiv i pro posměch veřejnosti v nich byli vystavováni polonazí obyvatelé domorodých kultur jako exotické exponáty.
Zamčeni v zamřížovaných příbytcích či jakýchsi improvizovaných skanzenech, daleko od svého původního domova.
Tahle zvrácená zábava má své kořeny zapuštěné v éře Kolumbových výprav, kdy byli domorodci na lodních palubách přiváženi do Evropy a předváděni před aristokracií jako živé suvenýry z cest.
S příchodem 19. století se pak ze zábavy vyhrazené elitě stává vítané rozptýlení veřejných mas. Výstavy exotických populací rychle získávají na oblibě.
Svou troškou do mlýna jejich popularizace přispěje i známý německý dovozce cizokrajné zvěře do evropských zoo Carl Hagenbeck (1844–1913), v jehož hlavě se v roce 1874 zrodí myšlenka na uspořádání výstavy obyvatel Samoy a Laponska jako příkladu „čistě přírodní populace“.
Populárnější než Eiffelovka?
Té se posléze chytí ředitel pařížské zoologické zahrady Jardin d’Acclimatation Geoffroy Saint-Hilaire, který usilovně hledá atrakce schopné vytáhnout jeho podnik z finanční bryndy.
V roce 1877 proto uspořádá ve francouzské metropoli výstavu, tzv. „spectacles ethnologiques“, jejíž exponáty tvoří Núbijci spolu s Eskymáky. Její úspěch je ohromující.
Tentýž rok se návštěvnost v Jardin d’Acclimatation zdvojnásobuje, na milion platících návštěvníků. Jen mezi roky 1877–1912 hostí pak Francie na 30 výstav obdobného charakteru, na kterých se organizačně podílí nejedna vědecká instituce.
Vystavované „exponáty“ na nich pod vědeckým dohledem sdílejí klec spolu se zvířaty.
V roce 1889 pak do dějin lidských zoo vstupuje i Světová výstava v Paříži, na které se v roli expozice ocitne na 400 domorodců, které postupně zhlédnou zvědavé oči 28 milionů návštěvníků. Svou popularitou tak málem trumfnou i čerstvě dostavěnou Eiffelovu věž.
Černý Otík
Zcela jistě nejslavnějším exponátem v dějinách lidských zoo je však pygmej Ota Benga (asi 1883–1916).
Toho si z Belgického Konga (dnešní Demokratická republika Kongo) přiveze do Spojených států v roce 1904 slavný africký cestovatel, obchodník a misionář Samuel Phillips Verner jako exemplář pro Světovou výstavu v St. Louis.
Sotva 150centimetrový černoušek je vystavován spolu s jinými opičími druhy a představen jako nejbližší přechodný článek k člověku. Návštěvníci jsou fascinováni. Pozornost budí hlavně jeho do špiček upilované zuby.
O dva roky později je pak Otík, který se mezitím nakrátko vrátil do Afriky, představen řediteli zoologické zahrady v Bronxu Williamu Hornadayovi (1854–1937), který ubohého třiadvacetiletého pygmeje zařadí mezi své zvířecí chovance.
Ota je tak nucen pod označením „dávný lidský předek“ sdílet příbytek s šimpanzi, gorilami a orangutany, chodit jen v bederní roušce a pro pobavení obecenstva střílet z luku.
Trvá několik dlouhých měsíců, než je Benga na nátlak tisku a protestů afroamerických církevních organizací ze zoo propuštěn. Chvíli pak pracuje na tabákové plantáži, cestu zpátky do Afriky mu však zatrhne vypuknuvší 1. světová válka.
Představa, že už nikdy víc neuvidí své rodiště, ho pak dožene k zoufalému činu. Utopen v depresích se 20. března 1916 zastřelí půjčeným revolverem přímo do srdce.
